Vášnivé prokletí rodu Chlupézů - díl 2. - Vášnivé probuzení

Blue Cat Television
uvádí

nekonečnou kočkonovelu


Námět, scénář a režie: Azuros Kocouřéz

Díl 2.

Ilustrace Jana Ratková www.fantazie.org/novinky/

Abbygailita prošla dlouhou chodbou a zastavila se u vyřezávaných, umně zdobených dveří. Mimoděk si přihladila mramorované proužky a urovnala fousky. Hluboce se nadechla, aby ztišila své prudce bušící srdce... odhodlaně sáhla po klice... a... CHRRRRÁÁÁP!

Ohlušivé zachrápnutí katapultovalo Abbygailitu od dveří... zděšeně pohlédla na podlahu, jestli její leknutí nemělo následky... nemělo.

Chvějící se tlapkou stiskla kliku a vstoupila dovnitř. Těžkými závěsy na oknech se jen nesměle prodíralo slunce a jeden paprsek dopadl na velkou hedvábnou hromadu, která se jemně zdvihala a klesala. Pfffffffffffff... pffffffffffffff... chrrrráááp... ozvalo se z hromady.

Abbygailita stanula uprostřed pokoje a něžně se zahleděla na hromadu. „Mňau Díoz, jak ušlechtile dýchá,“ pomyslela si.

CHRRRÁÁÁÁP! CHRRRRR!

„Ach... je tak mužný... tak krásně spí... a já musím přerušit jeho spánek a vzít mu jeho sny...“

Abbygailita hlasitě povzdechla. Hromada se nepatrně pohnula.

„Mladý pane Milchávezi, vstávejte... vaše paní matka chce, abyste byl včas u snídaně.“

Hromada se začala hemžit a vlnit. Náhle se z krajkového okraje hedvábné přikrývky vysunulo ucho... stříbřitá tlapa...

„Uáááááááááááááááá, to už je ráno? Zas ráno?“

Abbygailita cítila, jak pod svým mramorováním červená a bledne. „Mladý pane, nezačínejte den s ošklivými slovy... kdyby vás slyšela madam Missarina.“

Z hedvábí se s mohutným zívnutím vynořil Milchávez: „Tak tobě nestačí, že mne budíš, ještě mne budeš poučovat? Jaká ošklivá slova? Ošklivá jsi tu jedině ty, se na sebe podívej, ty... ty... ty mramorovaná uklízecí četo!“

Abbygailita cítila, jak jí do očí vhrkly slzy... a bez jediného mňouknutí vyběhla z pokoje. Milchávez si letmo olízl tlapku, načechral si mramorovaný ohoz a udiveně se zadíval za mizející Abbygailitou.

Ta už byla na cestě k dalšímu pokoji. S tichým zaklepáním vstoupila a s úžasem se zadívala na Chillita, který právě dokončoval vzorovou úpravu svého chvostu.

„Dobré ráno, Abbygailito, jestli tě mamá posílá, abys mne vzbudila, tak jsem ti ušetřil práci. „Vy jste tak hodný, pane Chillito... fňuk.“

„Copak, proč ty slzy... á, že tys byla budit mého bratra? Zas byl hrubý? Já už mu za ty jeho uši vytahám, když mamá se k tomu nemá...“

„Fňuk, fňuk, děkuji, pane Chillito, děkuji.“

„Neděkuj a honem běž vzbudit mojí rozmazlenou sestřičku...“

Abbygailita se málem rozplakala naplno. Úplně zapomněla, že ji ještě čeká buzení slečny Lassality, která jí práci v domě Chlupézů ztěžovala nejvíc... byla neuvěřitelně rozmazlená, divoká, náročná a nepořádná.

Abbygailita s obavami vstoupila do pokoje mladé slečny a s údivem zjistila, že pokoj je prázdný. Tedy plný nepořádku, poházených sametových myšek, briliantových míčků a kašmírových napůl roztrhaných rukavic, ale Lassalita v pokoji nebyla. „Asi už šla na snídani,“ pomyslela si Abbygailita... a v tom si uvědomila, že vůbec nic necítí... necítí obvyklou vůni smažených myších oušek, restované šunky ani v páře vařeného kuřecího... „Snídaně! Bubos zas určitě spí za sporákem! Musím honem do kuchyně!“

A utrápená Abbygailita rychle běžela dolů, do kuchyně.

---

Kuchyně v domě Chlupézů. Řady nablýskaných skříněk, sporáků, myšovarů a masomlýnků. Všude úplný klid... jen jeden sporák se otřásá, vibruje a drnčí.

Chrrrrrr. Chrrruup... Chrrrr... Chrrrrupsk.

„Co? Co? Kde? Já nic, já vařím, já smažím, já...“

Abbygailita vběhla do kuchyně a zpoza sporáku vylítl černý, zděšený šéfkuchař Bubos.

„Co blázníš, holka splašená, mohl jsem zkočlabovat, máš rozum, tak sem vletět?“

„Bubosi! Ty jsi zase zaspal! Tenhle týden už popáté! Madam Missarina už pro tebe chystá místo v loveckém salonku...“

„Áááno? Ale to je milé, že chce, abych si s ní povídal o lovu...“

„Když ti nevadí, že přitom budeš hlavou dolů a viset...“

„Jo táák, už zase vyhrožuje? To abych sebou hodil, co?“

„Bubosku, prosím tě, hoď sebou... hoď na tác smetánku, honem otevři konzervu myších stehýnek v bazalkovém sosu a nezapomeň na míchaná vajíčka... chvátej, chvátej, honem, už slyším madam, už zvoní, ať neseme snídani.“

Bubos se zvolna kolébavým krokem vydal k mňaukrovlnné troubě, aby z ní vyndal pořádný kus šunky a spokojeně si z něj ukousl.

„Bubosi, co to vyvádíš? Teď není čas se cpát... a proč máš šunku v mňaukrovlnce?“

Bubos, vychutnávajíc velké sousto šunky, zahuhlal: „Do břece aby bi da dí nebřišly Izziela a Lorieta, dé?“

Abbygailita jen sepjala své upracované tlapky a pohlédla k nebesům, jestli to tam nahoře vidí.

Do kuchyně vrazila kočmorná Mufuela: „Honem honem... madam Megerina... éé, Missarina už se shání po snídani... Bubosi, že tys zase usnul... šmňaurjá, hni sebou, kůže líná, a ty, Abbygailito, nekoukej, honem, šup, dávej to na podnosy, tak, ještě marinované myší ocásky... nezdá se vám, že jsou nějak malé? Musím se zeptat Barbarity a Frankita, jestli vůbec jsou podle standardu... ti mají s tou svou myší farmou taky víc starostí než užitku... tak, máme to všechno? Máme. Tak můžeme jít...“

A Mufuela s Abbygailitou s plnými podnosy vyšly ze dveří. Bubos přehlédl rozkramařenou kuchyni, vložil pečlivě zbytek šunky do úkrytu a s chutí zalovil v misce s ocásky. „Jsou opravdu nějak malé, musím si jich vzít víc,“ pomyslel si. Pak se stočil za sporák, aby nabral vydanou energiii... Ve vteřině blaženě pochrupoval a kolem tlamky mu vlály ocásky, které už nestačil sníst.

Pokračování příště

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama