Vášnivé prokletí rodu Chlupézů - díl 4. - Vášnivé odpoledne

Blue Cat Television

uvádí

nekonečnou kočkonovelu

Vášnivé prokletí rodu Chlupézů

Námět, scénář a režie: Azuros Kocouřéz

Díl 4.

Ilustrace Jana Ratková www.fantazie.org/novinky/

V hráčském salonu domu Chlupézů panovala poněkud stísněná nálada. Ve vysokých, mohutných křeslech vzpřímeně seděl ředitel mňuverzity Piškotatos , jako obvykle pečlivě vyšnořený, s oslnivě bílou náprsenkou. Nehlasně pohyboval fousy a zřejmě se v duchu zaobíral nějakým dalším zvláště objevným vědeckým problémem, který, až vyřeší, opět bude oceněn Mňaubelovou cenou. Naproti Piškotatosovi trochu roztržitě sledoval hru důstojný otec Amadeos, který se co chvíli vyčkávavě zahleděl ke dveřím. Stejně nedočkavě ke dveřím pokukoval také Bertilio, nejmladší ze sourozenců Jančézových. Jeho sestra Afrodíta unuděně a posmutněle prohlížela obrazy na zdech salonu a nejstarší ze sourozenců, Danéz, se zjevnou nechutí sledoval brilantní tahy a postupy svého protihráče, kterým nebyl nikdo jiný než proslulý Maxavéz Hazardéz, vyhlášený hráč pokeru a dalších her. V jeho tváři se nepohnul ani chlup. Vyhrával.

Od dalšího stolku se co chvíli ozvalo vyvřísknutí, pleskavé údery a hrkání házené kostky. Lassalita, Dorchita, Milchávez a Chillito tam hráli Kocouře, nezlob se a celá hra byla provázena nespokojenými výkřiky Lassality, kletbami Milcháveze, fňukáním prohrávající Dorchity a domlouvavým hlasem Chillita, který ani nestíhal hrát, protože káravými pohledy napomínal svou výbušnou sestru a vlastní packou bránil Milchávezovi v nenápadném posouvání figurek s umně vyřezávanými kočičími hlavičkami. „Milchávezi, nepodváděj, nebo s tebou nebudeme hrát,“ napomenul Chillito bratra a otočil se ke dveřím, kterými vznešeně vešla Missarina a za ní Abbygailita a Mufuela, které přinášely bohatě obložené mísy a talíře s vybranými lahůdkami.

Jejich vstup všichni uvítali a okamžitě začali ochutnávat. Jen otec Amadeos se zastavil u Abbygality a tichým hlasem se jí zeptal: „Jak se máš, milá Abbygailito? Již jsi přivykla službě v tomto domě?“

Abbygailita zvedla nesměle oči k vysokému knězi a špitla: „Děkuji, důstojný otče, že se o mne tolik zajímáte... vždyť i místo zde v domě mám díky vám... ano, už si zvykám.“

Do jejich rozhovoru šlehl ostrý hlas madam Missariny: „Důstojný otče, ctím vaši laskavost, ale přece jen... váš zvyk mluvit s neurozenými, jako by byli vám rovni... myslím, že si tím příliš zadáváte!“

Amadeos neochvějně klidně odvětil: „Má drahá, dovolte, abych si sám určil, jak a s kým mám mluvit... Znám mnoho těch, kteří se zlatem a drahými tečkami navrch zdobí, však uvnitř je jen bezcenné prázdno. Kdežto tato milá, prostá bytost má zlaté srdce.“

Missarina nespokojeně škubla uchem a zaťala drápy do zlaceného opěradla křesla. „Otče Amadee, vaše ušlechtilost je obdivuhodná... ale lezete mi s ní na nervy. Pojďte si raději nabídnout z našeho bohatého stolu... a ty, Abbygalito, máš teď na hodinu volno! Mufuelo, ty také“. Missarina přehlédla přísně celý salon a vydala se za svými hosty se slovy: „Jen si nabídněte, těší mne, že vám u nás chutná... jsem ráda, že jste přijali mé pozvání, protože se s vámi chci o něčem poradit... Sice tu ještě chybí sestřenka Barbarella, která dosud spí, a také sestřenky Stephanie Los Sykorkos a Pepita Los Nesykorkos, ty přijedou až příští týden... ale nevadí, řeknu jim to později. Poslouchejte. Mám pro vás překvapení! Uspořádám velkou, slavnostní párty... a chci na ni pozvat i Dona Bertrandose!“ Po těchto slovech se všichni zděšeně podívali a salonem se rozhostilo hrobové ticho. Jen Milchávez, ukrytý za Chillitem, si významně poklepal packou na čelo.

Abbygalita a Mufuela zatím radostně upalovaly k altánu. Vpadly dovnitř a byly uvítány veselými výkřiky, Abbygailita si padla do náruče s Barbaritou, svou nejlepší přítelkyní, Mufuela běžela dát pusu svému bratrovi Fridrichosovi, Frankito sledoval Abbygailitu nadšeným pohledem a rychle pokládal na stůl malou krabičku. Když se všichni posadili, zatvářil se tajemně a krabičku otevřel.

S pohledem upřeným na Abbygailitu řekl: „To je pro teb... pro vás... pro nás, abychom si osladili život. Náš nejnovější výrobek, myší ouška, obalovaná v karamelu.“ Fridrichos okamžitě zalovil v krabičce, nasypal si hrst pochoutky na jazyk a znalecky vychutnával: „Mmmmm... mmm, ti povím, kámo, není to špatný... je to výborný... proč jsi nedonesl víc?“

Frankito se zatvářil rozpačitě: „No... víš... jejich výroba je hodně drahá a teď zrovna se nám nějak moc nedaří...“

Barbarita zesmutněla a Abbygailita ji soucitně pohladila. „Pořád to není lepší? Zas máte potíže?“

Frankito povzdychl: „Zas? Milá Abbynko, ani nevím, kdy jsme potíže neměli. Jen jsme zvládli tu minulou pohromu, kdy nám všechny myši utekly, nevím jak, ze zavřených stájí, tak se zas záhadně ztratilo skoro všechno krmení a myši z hladu zhubly, teď zase část chovu onemocněla myšomatozou... a jeden odběratel nečekaně vypověděl smlouvu...“

Barbarita bratra doplnila: „Ještěže máme našeho správce... je nám oporou, když už matku ani otce nemáme,“ setřela slzu a pokračovala, „on nás utěšuje a mluví k nám tak krásnými slovy a radí nám, co dělat.“

Fridrichos se lehce zamračil. „No nevím, Barbaritko, mně se ten váš správce nějak nechce líbit... jeho řeči jsou příliš sladké a jeho rady příliš povrchní... a je divné, že se vám pořád něco nedaří, i když pracujete od rána do noci a jste udření... podívej se na své pacinky, samý mozol!“

Do altánu rozverně vběhly Izziela a Lorietta a Izziela hned zvolala: „Co to slyší má ouška? Bavíte se o Otrapézovi Kojotézovi, správci vaší myší farmy? Zase vám vykládal, jak to s vámi myslí dobře?“

Frankito se zachmuřil a rychle odváděl řeč: „Ale no... jen jsme se zmínili, zas bude dobře, určitě. A co vy tady, holky? Jak to, že nejste v kuchyni?“

Lorietta se uchichtla: „Chicht... normálně, ne? Bubos zas hodil chrupku za sporákem, tak jsme si řekly, že sem kouknem, jestli tady jste.“

Izziela se rozesmála nahlas: „A schovaly jsme mu tu šunku, co si syslí v mňaukrovlnce... až se vzbudí a nenajde ji, tak vyhlásí celostátní pátrání.“

Altánem otřásl výbuch smíchu.

Pošták, který právě stál u vstupní brány, udiveně zavrtěl hlavou a pomyslel si, že v haciendě El Mňuos Mňauristokracios je dnes nějak zvláště veselo. Pak si připravil dopis, který měl odevzdat, a odhodlaně zazvonil.


Pokračování příště

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama