Ali – jak jsem se dostal k paničce, měl jsem nevlastního bráchu, přestěhovali jsme se a teď mám kamaráda papouška Kokiho

Ahoj, zdravím všechny pravidelné i náhodné návštěvníky Kocouře. Už dlouho chodíme s paničkou na tyto stránky, sem tam napíšu něco do deníčku, ale konečně jsem se rozhodl nadrápat i něco více o sobě, a doufám, že nezůstanu jediný a vy ostatní kocouřové časem taky něco nadrápete!

Narodil jsem se začátkem září 2003. Společně s maminkou a dvěma brášky jsme žili u lidí, kteří měli holčičku a ta nás pořád někam tahala. Teda řeknu Vám, vůbec se mi to nelíbilo a tak jsem byl pořád jen schovaný a bál jsem se. Jednou k nám přišla nějaká cizí paní, divně na mě koukala a pak mě popadla, dala do krabice a jeli jsme pryč. Celou cestu jsem brečel, to bych snad radši byl i u té malé holky. Pak mě někde v teple položila a otevřela dvířka. Moc jsem se bál a tak jsem zůstal celou noc zalezlý. Taky tam byl takový velký černý kocour, který mi chodil v patách a prskal na mě. Ten se mi vůbec nelíbil.


Mustafa

Za pár dní jsem se otrkal a pomalu začalo společné soužití s Mustafou (ten černý kocour). Stále jsem si chtěl hrát, ale on mě vždycky zfackoval, až po mnoha měsících se se mnou začal honit a blbnout, ale stále mi dával najevo, že on je pán. A když jsem se k němu chtěl přitulit, tak na mě zase zasyčel. Naučili jsme se žít vedle sebe, ale každý zvlášť.


Odpočinek

Pak přišlo moje první léto a s ním také úraz oka, o kterém si můžete přečíst v mém deníčku. Bývali jsme s Mustafou často sami doma a chodil nás krmit takový mladý kluk (prý strejda). Moc se mi to nelíbilo, tak jsem páníčkům vždycky nechal v umyvadle nemilé překvapení v podobě bobku. Páník vždycky zuřil a panička mě bránila, že prý to dělám jen proto, že se mi nelíbí být sám s Mufem. Život šel takhle dál až do začátku letošního roku. Zdálo se mi, že je něco špatně, protože panička s námi byla doma stále sama. Až jednoho dne zabalila věci do krabice a odjela… Bál jsem se, že už se nevrátí, nechtěl jsem zůstat sám s Mustafou a páníčkem a po lidské mamince se mi moc stýskalo. Naštěstí věděla, že beze mě také nemůže být, a brzy jsem byl u ní v novém bytě.


Blbnu s míčkem


Válím se

Všechno bylo jiné, zpočátku jsem byl smutný, protože jsem byl stále sám, měl jsem méně prostoru na lítání a chyběl mi i ten protivný Mustafa. Brzy jsem si ale zvyknul a panička mi ještě pořídila opeřence Kokiho, prý místo televize J . Koki je většinou v kleci a já u něj ležím a packuji do klece, on se pak zlobí a nadává. Tedy, aspoň si to myslím, ještě jsem se po papouščím nenaučil. Někdy také lítá na volno, ale to jen pod dohledem, protože já si ho chci vždycky přidržet a to mi panička nechce dovolit. Taky bych se Vám chtěl pochlubit svým prabratrancem z Liberce – pejskem Dinem, toho jsem ale nikdy v životě neviděl, protože by mi prý pěkně vyprášil kožich.


S Kokinem v kleci


Koki sedí v bezpečí - paničce na hlavě


Prabratranec Dino

Závěrem mohu říct, že jsem spokojený kocouř, který si toho už trochu prožil. Jsem zvědavý koho a co nám s paničkou přinese budoucnost. Jestli to bude něco zajímavého tak vás o tom budu určitě informovat. Jinak něco více o mě a mých rituálech si můžete přečíst ve Zlaté knize (Ali a Mustafa), Deníčcích a v tématu měsíce dubna 2005 – Rituálech. Pac a tlap! Ali


Vegetíme s paničkou

P.S.: Panička přeje všem kocouřům a kočičkám a jejich páníčkům a paničkám hodně veselých zážitků, zdravíčko a překonání smutných zážitků, které k našim životům také bohužel patří (ale bez nich bychom si pak nevážili těch vzácných okamžiků).


Paničku mám fakt rád...

Sdílejte!  |  O sdílení

Zatím bez komentáře

Reklama