Jak se krotí krokodýli.

... moment, moment, vážené kocouřstvo, hned jsem u vás, jen si tady potřebuji něco najít... kdepak to máme? A, B, C, ... J, K, L, M, N, O, P, Q... R! Jo, to je ono, takže rýma... to nic, roupi... no ale fuj, resuscitace... to taky nic, to už máme na dvounožkyni natrénované... rozjívenost... hele, oni mě asi znají... JO! Tady! Rozpoznávací schopnosti dětí... tedy jako dvounožčích mláďat... to hledám. Tak copak nám tady moudré hlavy píšou... aha, takže dítě ve dvou letech věku je schopno rozeznávat jednoduchým způsobem zvířata... a umí napodobit jejich zvuky. Já to tušila, já si to hned myslela... tak ona chuděra dvounožkyně ustrnula ve vývoji někde kolem 1 roku... to je neštěstí, to je neštěstí, že zrovna já jsem se musela dostat k osobě, která nerozezná kočku od velblouda... no, i když, jak tady tak v té knize Péče o dítě čtu, tak mohlo být daleko hůř... taky jsme tu místo pytlů s písečkem mohli mít balíky plenek a místo fotbálku a packované bychom matlali sunar.
Ale jako stejně, základní znalosti o zvířatech by mít měla... Koho to má bavit, bydlet v lepším případě v zoologické, v horším někde na statku... a tak jo, no dobře, uznávám, chlívek tady máme pěkný, to jo, ale nic se nemá přehánět. Na normálních územích žijí kočky, běhají kočky, krmí se kočky. U nás ne. Dvounožkyně, ustrnutá ve vývoji, zaslechne, jak zrovna běžíme na okružní trase obývák, kuchyň, předsíň, pokoj a zpátky... a místo, co by ocenila, jak ty kočičky pěkně pružně kladou tlapky, tak zavrčí: "Dupete jako koně." No mňaufix, máme snad hřívu nebo kopyta? Běžícímu Bubíkovi dokonce několikrát řekla, že je jako slon a valí se jak hroch... přitom Bubu při běhu vůbec netroubil a do vody by nevlezl ani za nic. Piškotovi zas řekla, že je zmatenej jak lesní včela... nechápu, nikdy nebyl v lese a vůbec nebyl zmatenej, jen si někam uklidil své spisy a nemohl je najít... beztak to nervozní pobíhání a zkoumání všech skrýší odkoukal od dvounožkyně... jen u toho tolik nenadával.
Nebo jiná chvíle... visím si takhle pěkně na větvi na terase a libuju si, jak ten svět vzhůru nohama vypadá zajímavě... dvounožkyně, místo co by ocenila mé badatelské schopnosti, začne hýkat a řekne: "Visíš jako netopejr!" Já ti dám netopejra! Lehký odraz a už jí visím na rameni... a vona? Prý: "Jdeš dolů, opice jedna?" Jako to se nedá, vždyť já ještě ani neodložila svá kožovitá křídla a upíří ksichtík a už mám loupat banán chápavými končetinami? Nechápu... tak jsem místo končetin nabídla nechápavý výraz a víte, co vona? Vona řekla: "No nekoukej jako vejr!" Kocouři, já během tří minut třikrát změnila podobu... z lítací myši na makaka a hned zas na Bubo bubo... ačkoliv Bubu tou dobou spořádaně čekal u misky... no to fakt je z toho jedna daněk. A to ani nechci vzpomínat, jak dvounožkyně líčila menším dvounožkyním nějakou naši zvlášt vydařenou honičku a pravila, že jsem vlítla do předsíně jak kanec do kukuřice! A že jsem u toho vřískala jak pavián... co má pořád s těma opicema? No jo, vlastně, vždyť já zapomněla, každému jsou nejbližší jeho příbuzní... a z čeho se asi vyvinul Homo sapiens, ha?
Když už jsme u těch příbuzných... celkem příjemně se nám poslouchá, že jsme její tygři, gepardi nebo jaguáři... bez protestů snesu i oslovení Lasičko... Velmi nelibě nesu transformaci na tchoře nebo skunka, kteréžto tvory dvounožkyně hojně jmenuje při čištění našich WC. Fakt nevim, proč, já taky nijak nekomentuju to, co na sebe leje v koupelně a ještě si pochvaluje, že ten parfém je nádhernej. Ovšem zařazení do kategorie užitných domácích zvířat, to považuju za přímý útok na naši důstojnost. Své by o tom mohli vyprávět hlavně Piškot a Bubu, kteří například při společném pokusu o převržení stolu byli zastaveni výkřikem: "Volové, chcete ten stůl převrhnout?" Přitom bylo jasné, že chtějí, nebyl důvod se tázat!! Stejně tak jsem při své oblíbené veselé hře Na přeskakovanou byla inzultována větou: "Skáčeš tady jako koza, podívej se na ty noviny" (mi při doskoku trochu podjely, no) Nebo jekot na téma: "Který prase zas rozmatlalo jídlo vedle misky??" Nechápu, že si Bubu nechá takhle nadávat, fakt. Co je ovšem naprostý vrchol drzosti, to je naše vřazení do hlodavců! Normální urážka na cti... například, dvounožkyně něco vykládá, tak ve snaze dát najevo zájem nasadím výraz Jsem jedno ucho... a ona řekne: "A nekoukej jak čerstvě vyoraná myš!" Nebo hláška: "Který čuně si zas nakřečkovalo granule pod koberec??" Cože? Nakřečkovalo? No tak to snad ne, já nejsem křeček, ty můro! Nejvíc to tedy odnáší Missy... chápete tu potupu, když na ní dvounožkyně volá: "Myšičko, přines myšičku??" Missy na tyto invektivy obvykle nereaguje, zřejmě v naději, že časem dvounožkyně pochopí rozdíl mezi kočkou a myší. Já ovšem jako vůdce smečky nemohu takovou degradaci dovolit a proto obvykle zasáhnu... tedy spíš zakousnu. Moc si ovšem nepolepším, protože dvounožkyně z myší přejde na plazy a vykřikuje: "Jau, pusť, vždyť máš zuby jak krokodýl!" A asi aby měla pocit, že mě vychovává, tak vždycky dodá: "Jen počkej, já tě zkrotím!" Chi chi! Kam se něco, co ještě před pár tisíciletími hopsalo po stromech, hrabe na nás, potomky šavlozubých tygrů?? S mazaností a lstivostí našich prapředků jsem dvounožkyni zkrotila já. Po setkání mých zubů s její kůží obvykle nasadím nejvyšší možnou laskavost, ulehnu dvounožkyni na klín a předvedu výraz Sladká kočička. Doplněno zvuky, které mylně považuje za předení, ovšem kdyby nebyla hluchá jak tetřev, tak by slyšela, že z hrdla se mi ozývá nikoliv rrrrrrrrrrrrr, ale zpěv věnovaný jí... ddd... ddododdd... dodo dodo.
Blboun nejapný.


Vaše Lassy (krotitelka divé zvěře, ZOO U BLBOUNA).

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama