Mámí mě sluch? To je bomba!

Milé kočičenky a milí kocouřečci.
Tak si představte, co jsem se teď dozvěděl. Babička šlape na rotopedu, já ležím na sedačce a nechávám si zdát o kočičích radovánkách. Zničehonic přijde ke mně děda, vezme mně pravou tlapku do ruky a začne cosi huhlat. Musel to opakovat, protože jsem ještě nebyl docela probuzený. A děda zase: „Micínku, všechno nejlepší! Ty jsi vyhrál. Zítra ti koupím tu nejlepší kapsičku. Friskies. Vím, že ji máš rád a že je drahá. Ale ty si to zasloužíš. Máš radost?“ Koukám jako vejr (nevím jak vejři koukají, ale ať to má šťávu a děj trochu odsejpá). Koukal jsem asi opravdu moc a moc nechápavě, stejně jako děda, když se od tety Roni dozvěděl, že jsem vyhrál. A cože to mělo být? Opakovaně mě sdělil že jsem na Modrém kocouřovi vyhrál lednovou soutěž o nejlepší fotku. „No a co má bejt, ptám se? Budou teď lepší kapsičky? Nebo mně babička bude zase říkat: - „Micínku. Musíš papat všechno. To nejde jen samý Kitekat. Vím, že ti chutná, ale jsou i jiné kapsičky. A lacinější!“ Připomnělo mně to toho dědulu z naší ulice, jak chodil se svým pejskem a vyhrožoval mu, že ho dá do útulku, protože si zvykl na párečky a šunčičku. Z toho já si tak dělám. Ani děda to už neregistruje, jen si něco zabručí pod fousy, a když ani potom babička nedá pokoj, tak jí odmrouskne, ať se nestará, že krmení platí on. A ten ví, co má dělat, protože je už velikej. Sice někdy, když se baví s klukama (říká, že to jsou zeťáci), tak občas řekne: „Až budu velkej...“ A pak k tomu dodá nějakou kravinu. On a ještě velkej? To tak. Mně stačí jaký je. Hlavně, že se stará, aby miska nebyla nikdy prázdná. A aby bylo dost travičky. Tím já ráno začínám. Je to už takový rituál. Děda sundá z ledničky, kam nedosáhnu - a je to dobře, protože bůhví, jak by to vypadalo, kdybych to měl k dispozici pořád - misku s voňavou a křehoučkou travičkou. To on zase umí. Když začíná uvadat, když jsem jí zpucnul tolik, že začíná docházet, jdeme na to oba dva. Jasně, že pomáhám. Sám by to možná ani nezvládnul. Proč by se mě jinak stále ptal: „A co říkáš, Micínku. Stačí hlíny?“ Když mu odkývnu nebo řeknu, že má přidat, začne zase: „A kolik myslíš že máme dát semínek? Bude stačit, nebo chceš přidat?“ A tak to on pokaždé, až si myslím, že mě natahuje a zkouší. Ale ať. Já mu to baštím a dělá mně dobře, jak je spokojenej. Kdoví, jak se bude chovat, až bude velkej... No a tak do druhé misky dáme hlínu, nasejeme travičku a já se už zase těším na novou. Tak to jde pořád dokola.
Já vlastně, kočičenky a kocouřečci, chtěl psát pouze o tom, že vám moc a moc děkuju, že jste mně dali své hlasy a moji fotku vybrali jako nejlepší v měsíci lednu. Víte, že mě to těší? Já obyčejnej českej mourek a taková sláva. Taky ale musím napsat, že je dobře že děda tu budku pro sýkorky sundal. Jak se znám, chodil bych tam pořád. Babička nemá pravdu, že jsem tlustej. Já se vejdu všude! Ale nemuselo by to jednou dobře dopadnout a mě už z těch pádů z výšek brní tlapky. Stačilo a mňauky zase někdy příště.

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama