Volání divočiny

Sestry a bratři z kmene Chlupančů...

já volat vás všechny hlasem mocným a naléhavým... slyšet vy mě? Slyšet mě, Pruhovaná vichřice Margot, Ten-který-mít-oči-jako-nebe Chilli, Hrající červánku Maxiku, Tříbarevná bojovnice Matyldo, Hladový tajfune Bertíku, Šedý hurikáne Matěji, Tančící větře Milhousi, Nechlupatý vánku Najty, Ocelotí uragáne Bertrande, Mramorovaná duho Abbygaile, Sametová bouře Cookie,
Hadí rabiáte... é, co to melu, Skvrnitý mraku Francisco, Modrý oblaku Fanfáne, Spící průtrži Barčo... slyšet vy mé volání??

E?

Neslyšet? A kdy jste si naposled čistili uši, mňaufix, vždyť tu řvu, že by jedna vochluchla... no. Tak ale už, uchočistky a bez řečí, už ať je to.

Tak znovu: slyšet vy mé volááááníííí?

Che! A pak, že to nepude. Mé srdce chvět se štěstím, že vy mě slyšet, volat já vás, ať vy přijít k ohni poradnímu, před totem duchů velkých a mocných, kteří seslat nám myšlenky a rady své, které kmen Chlupančů dovést k vítězství nad bledými tvářemi, protože nevím, jak ti vaši, ale ta moje si už zas nějak moc vyskakuje. Volat já vás, abyste hlasy poradními podpořili Tečkovanou vichřici a posoudili úkladné zlotřilé činy bídné dvounohé tváře, která pořád narušovat nastolený mír a kazit rudé tečkované tváři každou radost.

Procházet se já prérií, až dojít na Stolovou horu, kde chvíli tesat zuby své poselství do dřevěných špalíků, které já totemy a bledá tvář tužkami nazývat. Pak si všimnout, že opodál ležet šustivý váček s pokrouceninami nažloutlými. Zkoumat já nalezený poklad a zjistit, že váček být otevřený. I vysypat pokrouceninky na stůl a pak je sházet na zem prérie, kde ony báječně klouzat a a nechat se tlapkou posílat všude... všude... poslat já je do všech koutů prérie. Váček pak také poslat pod Gaucho Rocky Mňoutain, protože já nebýt zvědavá na krupobití výkřiků bledé tváře. Když ona přijít, tak hledět divně na Stolovou horu a pak volat menší dvounohé tváře, jestli ony si nevzít její kešu oříšky. Než ony stihnout odpovědět, bledá dvounohá tvář spatřit pokrouceninku pod Grand Bridge Regál, pak pod Gaucho Rocky Mňoutain a nakonec najít i ty, které já ukrýt pod tépichový tam tam. Najít ona i prázdný váček a lézt pak dlouho po čtyřech a sbírat a spílat Tečkované vichřici. Přitom ona objevit i mou tajnou skrýš a tak konečně pochopit, proč už několik dní nemoci nalézt ani jedinou gumičku, oblíbenou propisku, záložku do knížky, jednu chňapku a krém na ruce, který se prokousnutou dírou pěkně rozmastil po podlaze a bledá tvář pak vykřikovat: „Podívej na ty mastný fleky, tohle budu čistit týden!“

Zatímco bledá dvounohá tvář řvát jako tygr a  zachraňovat, co se dá, odejít tečkovaná čtyřnohá tvář na druhý konec prérie a tam chtít znovu vykopat válečnou sekeru. Vykopávat ji tak usilovně, až vyházet silikon a nakonec špatně šlápnout a hrabací základnu úplně převrhnout. Mizet rychlostí blesku a pak už jen slyšet hromy bledé dvounohé tváře. Nebrat já je příliš vážně a radši jít dát chlupančí řeč s Hamem Mlaskinsem, který právě rozvalovat se v křeslovém wigvamu. On ze spaní mlaskat a funět, poškubávat ušima a pak i ocasem, který mu viset z křeslového wigvamu dolů. Připlížit se já a nedbat varování menší dvounohé tváře, ať já dát Hamu Mlaskinsovi pokoj, protože mě taky nikdo v spánku neotravovat. Tvářit se já, že neslyšet a plížit se... blížit se... ocas chvět se jako ocas chřestýše, jen nechrastit... udělat já dva poslední neslyšné kroky... skočit... zakousnout!! Zakousnout já hada! Držet!! Tfuj, jsem nevěděla, že jsou hadi chlupatí! Ale držím! Chřestýš však sebou škubnout, vyrvat se mi a Ham Mlaskins vyletět, zaječet a hnát se s dusotem pryč... hnát se a letět a vletět přímo pod nohy bledé tváři, která právě přicházet. Strašně se leknout, strašně zařvat... a upustit pytel, kam ona dát to, co já vyhrabat a rozsypat. Pytel to nevydržet, prasknout... a bledá dvounohá tvář taky málem prasknout, vzteky. Ani já nevědět, kolik ona znát sprostých slov, nejdřív ona spílat Hamu Mlaskinsovi a nazvat ho splašeným blbem, ale pak zrádná bídná menší dvounohá tvář žalovat a vyzradit můj lov chřestýše a bledá dvounohá tvář nazvat mě mnoha slovy, o kterých ani radši nechtít vědět, co znamenají. Nakonec ona pravit: „Už i ten Bubu je z tebe divokej, pokušitelko jedna!“ A já myslet, že to být dobře, protože nebýt Tečkované vichřice, tak by Ham Mlaskins za chvíli prasknul, a to by pak teprve byly mastné fleky. To by nevyčistila ani za rok. Jenže místo pochvaly já dočkat se jen nevděku a ještě mi vyhrožovat, že budu za trest opisovat něco z knížky... ale to já se vzepřít a ani mě nehnout, protože to být proti šelmí hrdosti a 
přirozenosti. Tak. Mňauvgh.

Proto svolat vás, sestry a bratři z kmene Chlupančů, a očekávat vaše rady, jak konečně získat nadvládu nad územím, bledými tvářemi a nakonec i těmi zatracenými Mňaupači, kteří se také tady vyskytují, a místo, co by trochu pomohli, tak mě ještě rozčilujou. Ne Ham Mlaskins ze mě, ale já z nich všech být divoká, a až tady dojít ke katastrofě, tak já za to nemoci, protože oni všichni být blázni, jenom já být letadlo.

Vaše RozumímjdunapřistáníTečkovanávichřice.

Upozornění: Autorská práva vyhrazena - tento i další zápisky jsou bez souhlasu autora nepřenosné.

Sdílejte!  |  O sdílení

4 komentáře

Reklama
Reklama