Trámy, které znamenají svět

I.
Plátek šunčičky se pohupoval sotva půl metru přede mnou a hrozilo vážné nebezpečí, že si na něm půjdu smlsnout a přitom budu pokořen odchycením. Chtěl jsem si ještě promyslet výhody a rizika, takže jsem ucouvl, způsobně se posadil a tlapky složil pod sebe. Jakmile jsem zaujal tuto stoickou polohu, ozvalo se kdesi dole pode mnou výhrůžné proroctví, že jistý černý parchant bude roztrhnut jako had, a zároveň se šunčička zaklinkala ještě o něco blíže a cosi zaúpělo: „Proboha, ty spadneš!“
Abych to trochu vysvětlil, musím přiznat, že šunčička se nepohupovala ve vzduchu jen tak sama od sebe, nýbrž upevněna mezi palec a ukazovák páníčkovy ruky, natažené snaživě dopředu a nahoru. Páníčkovy nohy se nacházely na špryclech zábradlí kolem schodů a páníčkovo tělo, opovážlivě se naklánějící nad hloubkou pěti pater našeho domu, bylo v pase obemknuto pažemi paničky, která vydávala úzkostné zvuky a bledla jako před omdlením.
V našem domě sice okupujeme nejvyšší obydlené patro, jenže nad ním je ještě patro s půdními místnostmi. Dveře do nich jsou většinou zamčené, ale všimnul jsem si, že v místech, kde zábradlí končí ve zdi, je ve stropě celkem velký otvor. Za předpokladu, že by nějaké šikovné zvířátko vyskočilo na zábradlí, a nedbajíc rizika pádu na schody pod ním hopslo nahoru, ovládlo by prostor s mnoha prolejzačkami, kam by za ním nikdo nemohl.
Tento předpoklad jsem beze zbytku splnil.
Dvounožci mě sice začali postrádat docela brzo, ale trvalo jim tři čtvrtě hodiny, než uvěřili, že je možné dostat se na půdu dírou ve stropě. Nejdřív mě začala volat panička. Přiběhnul jsem k otvoru, zavrkal na ní, že jsem v pořádku, a zase odběhl. Panička mi bohužel neporozuměla a začala křičet na páníčka, že „kocourek vyskočil nahoru a teď chudáček neví, jak zpátky“. To vyvolalo nejdřív páníčkovo rozčilení, pak šunčičkovou anabázi. Po čtvrt hodince přemítání jsem se nechal zlákat, přiblížil se k šunčičce a nechal se stáhnout dolů. Rád bych ještě dodal, že narozdíl od svého minulého kousku, kdy kvůli mně páníček málem nestihl odjet na pracovní cestu, tentokrát dvounožci návštěvu divadla stihli, a dokonce se mohli cestou proběhnout.

II.
Nevím, jak v jiných kočičích domácnostech, ale u nás se občas stane, že dvounožci navečer odejdou z bytu a vrátí se až pozdě v noci. Pravděpodobně prolejzají po půdě (co taky v noci jinýho dělat), ale ještě nikdy si nepřinesli domů ulovenou myšku. Panička sice tvrdí, že páníček chodí domů s malou opičkou, ale já jsem jí ještě nikdy neviděl.
Zrovna jsem se povaloval na páníčkově tiskárně, na kterou „jestli ta bestie vleze, tak jí tak vyprášim kožich, že na to do smrti nezapomene“, když jsem zaslechl odmykání dveří. Odrazil jsem se zadníma tlapama (tiskárna pod mýma drápkama teskně zahvízdala) a v mžiku jsem byl v chodbě. Dveře se právě otvíraly a dovnitř vcházel páníček – s opičkou. Nevěřícně jsem zíral, kde ulovil tak velkou gorilu, a jakto, že ji nedrží za krk... Gorila vplula do osvětlené chodby a ukázalo se, že je to jenom panička. Za ní přicházeli ještě dva jiní dvounožci, takže chodbička se úplně zaplnila a chvíli nebylo slyšet nic jiného než „vezmi si tyhle pantofle“, „ja-ú, tys mi šláp na nohu“ a „rychle zavři, ať zase nezdrhne“.
Dvounožci se brzo usídlili v MÉM teritoriu, zabrali mi všechny fajnové pelíšky (dokonce roztáhli i dva provizorní) a brzo se ze všech stran ozývaly zádumčivé tóny jejich chrápání. Jako nejslabší kus stáda jsem vytipoval paničku a jal jsem se jí lovit nohy pod peřinou. Byla to docela legrace, protože panička po mně nejdřív házela různé drobné předměty, pak se snažila na mě šeptem křičet a nakonec se zabalila do peřiny tak důkladně, že mumifikovaný Tutanchamon byl proti ní jen naháčem v bederní roušce. Ze všech zábav mi nakonec zbylo jen hopsání na paničku z pelesti její postele, což sice nebylo nejhorší, ale dlouho jsem u toho nevydržel.
Proplížil jsem se územím chrápajících dvounožců, vkradl se do chodby, pověsil se na kliku a doufal v zázrak. Protože jsem byl celý den moc hodný kocoureček, není divu, že zázrak se přihodil. Dveře nebyly zamčené. Vyběhl jsem po schodech nahoru, skočil na zábradlí, srovnal jsem si tlapky, pomocí ocásku vybalancoval postoj, přikrčil se... á hop!
Na půdě jsem vydržel až do svítání. Pak jsem začal svolávat publikum, abych se měl komu pochlubit svým zaprášeným kožíškem, z něhož visely cáry pavučin. Na představení se dostavila jen panička, kterou vzbudil můj krásný zpěv, a rozespalá, pobledlá a v noční košili vyděšeně zírala na moje číslo „uvedení dvounožce do hypnózy pomocí přeskakování z trámu na trám nad jeho hlavou“. Sklidil jsem takový úspěch, že záhy přibyl v publiku i páníček. Ten se pokoušel na mě dosáhnout už známým způsobem, jenže se při lezení na zábradlí natolik kymácel ve vzduchu, že ho panička odvolala zpátky do postele.
Ráno, když jsem slyšel, že se dveře našeho bytu otvírají a jeden z návštěvních dvounožců odchází, skočil jsem z půdy a seběhl domů. Pavučinový závoj na mně vlál ještě ve chvíli, kdy jsem skákal paničce do postele, abych se trochu pomazlil a vyvrněl si kapsičku. Páníček se sice na posteli posadil s výhružným výkřikem, že někoho roztrhne, ale vzápětí se svalil zpátky do peřin s bolestným zasténáním, že ho třeští hlava.
Já jsem díky svému karnevalovému převleku nejen získal kapsičku, ale – když panička převlékala černě šmouhaté peřiny - ještě pozvání ke hře „kdo dřív vleze do povlečení a pokouše peřinu“.

Sdílejte!  |  O sdílení

11 komentářů

Reklama
Reklama