Volání rodu

Laaassyyyyyyyy.....

Mmmmm... chrrr, chrrr, chrrrruuup.

Laaaassyyyyy...... Laaaassyyyyyyyyyyyyyyyyyy.....

Mmmm, uááá... zdá se mi to, nebo mne někdo volá?

Laaaassyyy... to jsme myyyyyyyyyy, tvoje genyyyyyyyyyyyyy...

Mňaužiši a co chcete? Proč tu hulákáte jak na lesy, když spím? Jo tááák, vy mi chcete připomenout, že pod tečkami mi proudí krev divoká, nespoutaná a nezkrotná? No tak snad dělám, co můžu... a teda jako při vší úctě, z plovoucí podlahy a pár fíkusů džungli nevykouzlím... a když se místo na liánu pověsím na lustr, tak dvounožkyně bude zas řvát jak tygr... no jo, no, tak dobře, když si tedy myslíte, že žádná výchova vás nepřekoná, tak já to zkusím...

Tak jak jsme na tom? No mňauteriál nic moc... a já mám zrovna takovou nedivokou, poetickou náladu, no...
Geny, jo, ty jsou hned se vším hotové,
mám prý chovat se jako moji předkové,
nemám být milá domácí kočička,
mám být jako moje vzdálená babička,
to se jim to ponouká a navádí,
a jak to udělat, těžko mi poradí.
Poslechnu genů svých volání,
však dá to práci a koumání.
Projdu se džunglí a pokácím pár fíkusů,
někdo radši ibišky, záleží na vkusu...
Proběhnu prales v ladném poklusu
plížím se, plížím, bez hluku a rámusu,
plížím se, číhám, ukrytá mezi stromovím,
jen trochu štěstí a zas něco ulovím...
Bude to veverka, papoušek či vačice...
Hop... odraz, skok... a už řve velice,
kořist je malá, zvláštní, růžová...
tak proč si, mňaufix, ten palec neschová?
Drápy mám na lov a zuby jak jehly,
jsem přece predátor, v lovení zběhlý,
babička dodnes někde v džungli běhá
a tady se očekává ode mne něha?
To vážně nepůjde, je mi fakt líto,
šelma co uvidí, vzápětí uloví to.
Tečky už se mi zas napětím chvějí,
divoké geny pořád mne navádějí,
k neklidu, k pohybu, ke skokům
a co je nejhorší, k loveckým útokům,
chystám se, připravuji, odraz, skok...
jsem dravec, kořist má ze mne šok,
držím ji, prchám, je to síla...
co jsem to vlastně ulovila?
Škubu a cupuju, trhám a rvu...
a pak už na celou džungli řvu,
bléé, to je ten salám, kterej nežeru,
co to zas přinesla, kousnu ji, megeru.
Babička v džungli bydlí v dutině stromu,
kde tady vzít strom, u sta hromů?
Prostě si udělám hnízdo ze skříně...
proč na mně řve, vždyt jsem v tom nevinně,
poslouchám jen svých genů volání,
je to tak vábivý, příjemný lákání.
V čem ještě netrumfnu džunglovou babičku?
Nemám tu paseku a na ní travičku,
však moc dobrá náhražka je přece šanta,
nemusí jí být ani žádná velká kvanta,
i malá špetka stačí mi k nadšení
a k velký rozkoši, velkýmu válení.
Babička občas v džungli zařve si
i můj křik tu často dvounožkyně vyděsí,
na větve neskáčou, neb žádné nemají,
asi na ně jejich geny moc špatně volají...
Jo, babi, snad dorostu Tvé bystrosti a krásy...
... zdraví a vzpomíná Tvá vnučka Lassy.

Sdílejte!  |  O sdílení

4 komentáře

Reklama
Reklama