Stvoření s mašličkou

Jednou jsem si takhle seděla dole v chodbě a chytala lelky, když tu najednou slyším na dvoře hlasy. Do otevřených dveří vjelo cosi chlupatého, asi v mé velikosti, na hlavě střapec jako vodotrysk svázaný mašličkou. Radar mi ihned zahlásil neidentifikovatelný objekt. Byla jsem vedle, žádné packy, žádná kola, deka z chlupů až na zem a na zádech či na zadní palubě pěšinka. Otočilo to na mě hlídkovou věž a popojelo to mým směrem. Vykoukly packy o oči. Byla jsem zcela konsternována, byl to pes! Můj radar okamžitě zahlásil ústup, tak jsem velmi rychle vyšla do patra, že by se někomu mohlo i mylně zdát, že to byl útěk. Maxík, ležící v obyváku, se probral, protože uslyšel naši paničku, jak se rozplývá nad tímto stvořením a infantilním hlasem šišlá neco o klásnym jolkšílovi. Prcka přivedl kamarád našeho kluka. Kluk mu zrovna se smíchem gratuloval k novému zabijákovi a kamarád blekotal něco o tom, že ho má jen na hlídání. Prcek stál ve dveřích, uvázaný na vodítku a zvědavě zíral dovnitř.
Ve dveřích obyváku se náhle objevil Maxa. Nejdřív s očima vykulenýma hrůzou, ale pak si uvědomil, že jako šelma musí hájit území a mou čest. Kulaté vyděšené oči se rázem proměnily ve dvě zlé úzké škvírky a jako obranná valová zeď se začal bokem sunout směrem k vetřelci. Nahodil oblouk, kterým svoji skutečnou velikost vylepšil asi o půl metru, a rozprostřel ocas do šířky kominické štětky. Záda vylepšil dikobrazím vějířem, no prostě velkolepá podívaná, jak jsem se později dověděla. Maxík měřil jorkšíra vražedným pohledem a syčel jako papiňák, dokonce i vrčel. Blížil se ke psovi. Jorkšírovi chyběl jakýkoliv respekt! Vesele si Maxíka prohlížel a vrtěl divoce ocáskem. Vodítko se začalo pomalu odvíjet, jak se vetřelec zvědavě posunoval vstříc nebezpečí. Postupující šelma působila děsivě, zdálo se, že už se víc nafouknout nemůže a praskne. Byl už o hodně větší než vetřelec. Vzdálenost mezi oběma se zkracovala centimetr po centimetru. Někdo to musí zarazit, nebo poteče krev, chlupáči už byli na metr od sebe! Hloupoučký vrtěl ocáskem a Maxa se chystal vraždit. Z přihlížejícího davu vyskočila panička a vyzvedla jorkšíra do bezpečí.
Maxík se v sekundě vzpamatoval a odpelášil za mnou nahoru. Dostal pak velké pochvaly ode mne i od páníčků, že byl statečný a nezalekl se, ale jak znám Maxíka, do týdne by s jorkšírem lehávali spolu na sedačce, kdyby zde pejsan pobyl déle. Každopádně má ode mne medaili za skvěle provedené nafukovací mimikry. Dvounožci netušili, že mají doma tak velkého kocoura :).

Sdílejte!  |  O sdílení

3 komentáře

Reklama
Reklama