Zážitky z venkova II.

Po válečné zkušenosti s dvojicí dobře živených vorvaňů jsem se rozhodl, že budu ocelotí území monitorovat z výšky, a vylezl jsem proto na pozorovatelnu v koruně stromu. Vydržel jsem tam až do chvíle, kdy přišel velký dvounožec se zajímavým balíčkem, na jehož obsah se mě panička následně pokusila lákat dolů na zem. Po čichové kontrole na dálku jsem během dvou sekund hbitě slezl ze stromu, chňapl jatýrka do tlamy a vyhoupl se zpátky na strom. Tam jsem je pak nabodl na ulomenou větev a začal se věnovat jejich konzumaci. Teprve, když dvounožci opět zmizeli z mého rajónu, vydal jsem se na cestu za vodou. Překonal jsem území ozdobných květináčů a hromady štěrku a záhy jsem se octl u proslulého jezera Plechová Vana. Vyskočil jsem na vysoký břeh, srovnal tlapy vedle sebe, vyvážil jsem se, předklonil a dosyta se nalokal vody na zalévání. Chtěl jsem se odebrat zpátky na strom, když tu jsem zaslechl podivné zvuky. Od vrat přicházeli cizí dvounožci! Několika skoky jsem byl u žebříku, po němž jsem vzlétl na půdu, a než domácí dvounožci halasně uvítali příchozí, už jsem seděl na půdě a napjatě sledoval, jestli se poperou, nebo budou jenom syčet.
Nastal zmatek a zmatená panička si najednou začala mlaskat do dlaní a dělat něco jako ťu-ťu-ťu. Vůbec jsem se nevzrušoval, protože mi bylo jasné, že dostala úpal a blouzní. Když jí ale v ruce začalo něco pištět, přece jenom jsem se podíval... A hele! To bude asi hadřík na nádobí! Celý černý... no co, hadříku, nemáš za tátu mop? (Chachá, mop za tátu, to se mi povedlo, o jednom černým mopu bych věděl, hehe... He. He. Ha. HA!) Co-to, co-to, co že to má panička v ruce? Pcheee! Tohle že je kočka? Slupnul bych to i s ocáskem! A hele, cizí dvounožkyně má v ruce druhej mopík... No toto! Co to je za způsoby, vodit do ocelotária cizí koťata... Uraženě jsem slezl, rozvalil se na chodníku a čekal, čím si mě dvounožkyně půjde udobřovat. Poslouchal jsem to švitoření a pískání mopíků, když tu náhle se okolím rozlehlo vznešené „uííí“. Vyrazil jsem za líbezným hlasem k vratům, protáhl se škvírou na ulici a úžasem jsem zkoprněl. Na sloupku sousedovic plotu seděla rozkošná baculatá lady v mourovatém kožíšku a volala na mopíky, aby se vrátili domů. Chtěl jsem se k průvodu mopíků nenápadně připojit, ale byl jsem zákeřně odchycen paničkou a dovlečen zpět do ocelotária.
K večeru mi do teritoria vlezli zase další dvounožci, a ti moji na ně zase nesyčeli. Jediné, co syčelo, byly kousky masa, které si dvounožci opékali. Občas se sice ozvaly nejapné dotazy typu „tak kde máte tu novou kočku?“, ale panička vždycky nasadila bezelstný výraz a prohlásila, že asi někde běhá. Po chvíli mě vůně masa přece jenom přilákala dolů, ale protože se kolem mě hned začal dělat nepříjemný rozruch („chyť ho, ať si ho můžem prohlídnout“), vzal jsem to klusem za kůlnu.
Za kůlnou jsem však zachytil do čenichu stopu: Muff je nedaleko! Přiblížil jsem se k plotu, vylezl nahoru, tiše hupl do trávy na druhé straně a vzal to plížením vpřed. Náhle v zahradě za mnou něco zašustilo a tři odporní uštěkanci se hnali za ocelotem. Když jsem si je tak prohlížel z větve staré jabloně, kde jsem se náhle ocitl, zdálo se mi, že nejsem sám, na koho tak nejapně pořvávají. Jakoby se za dalším plotem pohnulo něco v záhoně... Jakoby ty okrasné květiny měly uši... Černé uši... Ha! Muff! Přikrčil jsem se, aby mě nebylo vidět, Muff se taky schoval, a až do večera jsme spolu hráli báječnou kočičí hru Jen se dobře podívej, že tu není žádný kocour!
Po několika hodinách jsem si chtěl udělat přestávku, jenže sotva jsem se pohnul, tři balíky opelichané kůže se pode mnou rozštěkaly. Naježil jsem se, co to šlo, jenže oni řvali dál. Jakoby toho nebylo málo, začala ještě navíc ječet panička, že prý se jí někdo ztratil. Prolezla dírou v plotě (ty hnusné obludy se k ní hned vrhly), čičíkala (mezitím drbala obludy na hlavách a pleskala je po zádech) a rozhlížela se, jestli někde neuvidí nějaké elegantní zvíře. Elegantní zvíře však využilo chvilkové nesoustředěnosti všech tří slintacích smraďochů a s hbitostí sobě vlastní se přestěhovalo ze stromu přes zahradu, plot, dvorek a žebřík na půdu. Dveře z půdy domů jsem si otevřel sám, ale dokud se panička neumyla, odmítal jsem se k ní hlásit. Už jsem pokojně polehával v pelíšku, když tu se z půdy začal ozývat takový rámus, jakoby tam byla zavřená tlupa paviánů. Záhy se dovnitř vehnal Muff a namířil si to rovnou do kuchyně, kde mu jeho cvičení dvounožci chystali kapsičku. Byl jsem zavřen do jiného pokoje, abych prý nerušil, takže jsem se poněkud zdržel několika výskoky na kliku a nestihl tak popřát Muffovi dobrou chuť. Sotva jsem však spadl z poslední kliky do kuchyně, hned jsem Muffovi své zpoždění vynahradil neohroženým „tsssscheee“ a už jsem ho hnal po schodech ven. Muff se ale náhle v útěku zastavil, otočil se a povídá: „Pchá!“ Tímto argumentem poněkud změnil situaci, a jak jsem před ním zdrhal, museli jsme kličkovat mezi překvapenými dvounožci. Dost dlouho jsme se věnovali tomuto bezkontaktnímu sportu, diváci nadšeně výskali, uhýbali dvěma černým kulovým bleskům a vymýšleli doprovodnou choreografii („teď zavři ty dveře a až poběžeji zpátky, nažeň jednoho tou dekou sem“, „dej z cesty ten kýbl nebo tu vodu vylejou“ apod.).
Souboj skončil 1:0 pro kocoury, kteří nakonec vítězně obsadili parapet a společným syčením přemluvili dvounožce, aby se neodvažovali jich dotýkat a nepokoušeli se vyhazovat Muffa na noc ven a zavírat ocelota do pokoje k paničce.


FOTO: Soupeř i spoluhráč. Muff.

Sdílejte!  |  O sdílení

12 komentářů

Reklama
Reklama