Mňautobiografie pana Profesora - Optimalizace

16. 7. 2007
Jsem rozhořčen. Holka zapomněla doma slovník. A zrovna se nutně potřebuji podívat, co to je „somálská vesnice“. Prý by jí to maso, co jsme si s Tsunamissy a hrochem půjčili z almary, stačilo na týden.

20. 7. 2007
Vzal jsem myš Evelínu na procházku. Do rybízů. Když jsem se vrátil, zjistil jsem, že za holkami přijela návštěva. Seděli venku u kafe. Šel jsem předvést, jakého pěkného mourovatého kocoura holky mají. Nikdo si mě nevšiml. Návštěva hleděla na plac před chalupou. Udiveně se ptali, proč je uprostřed trávníku ten velký černý kámen. Holka zavolala: „Bubu, jídlo!“ Kámen se zvedl a klusal k chalupě.

23. 7. 2007
Vymyslel jsem novou hru. Nedá se hrát moc často, ale stojí za to. Potřebujeme velký kastrol guláše, který holka vaří večer, aby byl na druhý den. Dále potřebujeme jednoho kocoura. Dále potřebujeme skříň, která je v kuchyni hned u dveří. Dále potřebujeme holku, která trvá na tom, že večer už nesmí být kocour venku a musí být v kuchyni. Podle herních pravidel zrovna kocour chce za každou cenu ven. Holka se protahuje dveřmi tak, aby kocour ven nemohl. Kocour vyčkává. Zaujme strategickou pozici. Na skříni. Je trpělivý. Ví, že jeho chvíle přijde. Jakmile holka vezme hrnec plný guláše a chce ho vynést na chodbu do chladna, kocour se připraví. Přesně vystihne okamžik, kdy holka drží hrnec, plný guláše. Holka si otvírá loktem. Holka vykřikne: "Piškote, opovaž se." Na tento povel se kocour opováží. Skočí. Přesně ve chvíli, kdy holka je napůl ze dveří venku. Kocour skočí. Ze skříně. Skočí přesně doprostřed hrnce. Sečtením gravitace a váhy kocoura docílíme, že hrnec vylítne holce z rukou. Skončí na zemi. Převržený. Hra končí ve chvíli, kdy kocour mizí do tmy, aby nemusel poslouchat spílání holky, která z části kuchyně a chodby vytírá guláš. Výrazy jako „pitomej kazisvět, zběsilá poletucha a splašenej pablb“ jistě patří guláši, který neukázněně opustil hrnec a rozmístil se po dlaždicích, natekl dvířky do sklípku a zalezl pod práh.

24. 7. 2007
Holky obědvají polívku. Z pytlíku. Asi jim moc nechutná. Holka za každým polknutím syčí. Ještě pořád se zlobí na guláš. Prý byl z kila masa a kila cibule. Ještě, že nám na tácek vybrala jen maso. Cibuli já teda dost nerad.

26. 7. 2007
Do kuchyně vletěla můra. Tučná. Na zpestření stravy vynikající. Proteiny a tak. Nevěděl jsem, že je holka tak nepřející. Nepřeje mi obohacení stravy. Tak zas ten lustr pověsí. Kus stropu, který se vyrval i s lustrem, taky nějak přilepí zpátky. Můžu já za to, že můra si sedla zrovna na lustr, můra jedna?

28. 7. 2007
Přijela další návštěva. Holka a kluk. Šli jsme je s Tsunamissy okouknout. Holka začala ňuchmat mne. Kluk se rozhodl, že si pochová Tsunamissy. Moje holka řekla, že to není dobrý nápad. Že se Tsunamissy nerado chová. Že nemá rádo cizí lidi. Že má dost silné zadní nohy. Kluk řekl, že dělá už 8 let karate. Že si tedy snad poradí s jednou kočkou. No. Nebyl to dobrý nápad. Kluk chodí už půl hodiny v předklonu.

30. 7. 2007
Myslím, že nejsem žádný mejdlo. Myslím, že jsem dost šikovnej kocour. Myslím, že jsem to zařídil geniálně. Díky mně má osada unikátní atrakci. Vlastní strašidlo. Bílou paní. Chodí o půlnoci kolem chalupy. Má na sobě dlouhou noční košili. Svítí si baterkou. A nejdřív naštvaně, a pak už vyděšeně, volá svého milovaného kocourka, který kvalitu výkonu sleduje z bezpečného úkrytu pod střechou.
Výkřiky strašidla, že jestli okamžitě nevyleze, tak bude přes noc venku, netřeba brát vážně. Strašidla bývají vytrvalá. To naše vydrželo obcházet hodinu a půl. Po zjevení se kocoura strašidlo nejen nerealizovalo předchozí výhrůžky, ale dokonce dalo kocourovi pusu čumákovku. Asi z radosti, že už může jít spát. Strašidlo. Ne kocour. Ten ještě úspěšně zahájenou noc prodloužil o procházku na polici s hrnky. Starodávnými. No co. Střepy prý znamenají štěstí.

2. 8. 2007
Nemám to lehké. Zrovna jsem zaujal oblíbenou meditační polohu na schodech. Mám odtud přehled. Také mám naději, že některá holka si nevšimne, že tam jsem, lehce na mne šlápne a když pochytá balanc, donese na omluvu šunku. Holka šla po schodech. Měla zřejmě dost bystrý den. Nešlápla na mne. Sešla do chodby. Řekla, že jde do lesa. Že si vezme gumovky. Usoudil jsem, že zrovna musím nutně ven. Už jen koutkem oka jsem zahlédl, jak holka vlítla do gumovek. Jak z nich vylítla, už jsem neviděl. Jak za mnou volá, že jí nemám dávat do gumovek myš Evelínu, to jsem ještě zaslechl. To další už jsem radši slyšet nechtěl.
Upaloval jsem velmi rychle.
Nebyla to Evelína.
Byla to opravdová myš.


Piškot Pišutka v. t.

Sdílejte!  |  O sdílení

4 komentáře

Reklama
Reklama