Slečna Dorotka Černá to vidí jinak
Z Vás Ti, moji milí kočičáci a kočičandy, kteří hádali, že tím strašlivým trestem byl příchod další kočky, se nemýlili. Až teď, po dvou týdnech, jsem našla chuť a sílu se vám svěřit.
Víte, co říká člověčka?
Říká mi: Dorotko, jsi doma zavřená celé dny sama. Vracíme se až odpoledne a často pozdě a krátké chvilky na zahrádce Ti celodenní vězení nenahradí. Nebude to lepší, protože i malý člověk bude stále víc pryč, a stejně spolu vy dva zvlášť nevycházíte. Vidím na Tobě, že se nudíš a pomalu lenivíš. Poleháváš, pospáváš a nechutná Ti. Já mám dvě ruce na hlazení, náruč širokou a srdce velké dost, aby se mi do něj vešly dvě kočky. Přinesla jsem Ti kamaráda, abyste byli dva a dělali si společnost.
Ale, já člověčko, to vidím jinak.
Vzala sis mě jako úplně malé kotě, když nás šoupli do klece ve zverimexu, odnesla domů a starala se jako o princeznu. Celou studenou zimu jsi mě nechala doma v teple a pohodlí, krmila jsi mě nejlepšími lahůdkami, mazlila ses, kdykoli se mi zachtělo. Jen vysvitlo jarní sluníčko, chodila si se mnou na zahrádku, dohlížela jsi, abych byla v bezpečí, chránila před psy i kočkami. Měla jsi mě jako křehkou kočičí kytičku ve skleněné vázičce. Já jsem byla tvoje kočička a Ty moje člověčka.
Jestli Ti bylo líto, že jsem doma sama, proč jsi se mnou nepřinesla i brášku a nechala ho tam, a nikdo dnes neví, co se s ním stalo? Kdo se postaral o něho?
Dopustila jsi, abych zapomněla na kočičí společnost; nenaučila jsem se, jak žít s jinou kočkou.
Přinesla sis kotě, pro své potěšení a nestačil Ti obyčejný kocourek. Pro svou pýchu jsi čekala, až se narodí a vyroste kotě vzácného plemene, a tak uběhla dlouhá doba, kdy jsem přivykala osamělému životu víc a víc.
Nemyslela jsi na mě, ale na sebe. Nenapadlo Tě, jak moc se budu bát toho malého tvorečka? Nepomyslelas´, že ohrozíš a možná zničíš navždy výjmečné pouto mezi námi?
Ach, člověčko moje, ještě dlouho potrvá, než zapomenu, že jsem byla tvou jedinou kočičkou a zvyknu si dělit se o Tebe s malým kocourkem.
Dorotka
| O sdílení
Minda 
6. srpna 2008 16:52
Milá Dorotko Černá, hlavičku vzhůru a hurá do výchovy toho mrňouse! Já sice ještě společníka nemám, ale jak znám svoji paničku, tak nebude dlouho trvat a zase někoho opuštěného najde a mě nezbude, než se s tím smířit. Ale výchovu hodlám hned ze začátku vzít pevně do tlapek. Tak hodně trpělivosti a pamatuj si - TY budeš vždycky 1. Čaumňau
velryba 5. srpna 2008 15:49
Ano. A navíc ze zverimexu jsem Tě, Doroto, zachránila já. Ale člověčka holt že by ráda ještě něco nóbl na vystavování.. Tak to vidíš. Nevděk. Zachovej hrdost, jdi středem, a pěkně toho mrňouse poštívej, dokud se neumí bránit:). Papa, teta velryba.
bany 30. července 2008 23:23
teda Dorotko asi tak se cítila naše první kočička když jsme jí pořídili kamarádku ale pořád se to zlepšuje DRŽÍME VÁM PALCE ABY JSTE MĚLI TRPĚLIVOST A BYLO VÁM DOBŘE SPOLEČNĚ
janina.z 30. července 2008 21:45
Dorotko, Ty jsi nás dostala!! :-(( Dvounožka bulí jako želva, že ani nevidí na ty černé knoflíky s písmenkama !!! Říkala, že taky uvažovala někoho mi pořídit, ale teď.... ? Určitě to dobře dopadne, a ty budeš stále ta první kočička!§ :-)) Týna
kazi 30. července 2008 19:10
Náhodou Mordechaj říkal, že jsi asi tuze vzácná, když jsi celá černá. Tak to on Tě snad bude trochu respektovat, ne? Já myslím, že vy dva budete nakonec OK, on bude Mordechaj asi občas koukat vo co de, ale stejně hned usne... :)
Sissi 30. července 2008 13:59
Smutné...vůbec jsem takový zápisek nečekala.
Ale Dorotko, ty budeš vždycky Ta První kočička. A to, že do rodiny přijde malé rozkošné koťátečko, vůbec neznamená, že by tě měla panička míň ráda.
kocickalea 30. července 2008 11:29
Neboj, Dori, snad to nebude tak zlé...a co se týče brášky, co když se dostal do nějaké velikánské vily, kde se má úžasně a všichni ho rozmazlují?=o)
Benulka 29. července 2008 20:00
Dorotko nauc se spat na lednicce a uvidis, jak budou litovat :) ze maji male kote, ktere si chce hrat. Ja to tak delam, a pak se ve 4 rano jen smeju
Fifu Tříbarevka 29. července 2008 15:16
Ahoj Dorotko, to bylo smutné čtení, ale věřím, že brzy se to změní a napíšeš nám něco veselejšího, protože i já jsem přišla na to, že ve dvou se to lépe táhne! Mně přinesli domů MaxMoura, když mi bylo téměř 7 let - prý ať tu starou tlusťošku trochu rozhejbe (nevím, koho tím mysleli). Dva týdny mi vydrželi tajit, že je v domě další kočka, protože měli strach, že to tříměsíční nic roztrhám na kusy, o což jsem se hned poté, co mi ho představili, bez úspěchu pokusila. Po třičtvrtě roce musím konstatovat, že jsem si ho vychovala k obrazu svému, i když dvounožci tvrdí opak - prý mě Max naučil pořádně mazlit a běhat. Naše společné ranní rozcvičky slouží dvounožcům místo sledování té nudné obrázkové bedny v obýváku.
Mikuláš 29. července 2008 12:08
Neboj se Dorotko, já jsem to vyřešil tak, že jsem si začal kotě vychovávat podle svého. Dvounožci mi za to dodnes děkují. A milují mě o to víc ;-)
Alča 29. července 2008 7:11
Tak to je moc smutné o bráškovi Dori. Ale neboj, pořád budeš člověčky. Dorka
Tasma 29. července 2008 7:00
Dorotko, to mně Tasmanovi donesla člověčice něco malého a mňoukajícího až v mých třech letech. To byl teprve šok! Chtěl jsem to malé nic zničit, zakousnout a vypudit. Ale už jsem rád, že přes den nejsem sám. Dokonce jsem se po příchodu vetřelce začal s paničkou mazlit, což jsem dříve nedělal ! Uvidíš, že to bude dobré!
zumička 22. července 2008 13:06
Ach Dorotko, takhle nepiš. Toje velmi smutné. Člověčka tě miluje a to, že si nevzala i tvého brášku í nevyčítej. Třeba to zrovna nešlo... To jí musí být moc líto.
Betty 20. července 2008 14:58
Tak to je nakonec hrozně smutné čtení. Dorotko, neboj se, Tvoje člověčka Tě miluje pořád stejně a s novým kocourkem se určitě skamarádíte a bude Vám to spolu klapat. Vydrž!!
Výše uvedené názory a komentáře nevyjadřují stanovisko Modrého kocouře.cz. Modrý kocouř.cz si vyhrazuje právo příspěvky odporující dobrým mravům, v rozporu se zákony nebo obsahující reklamu smazat.
Přitlapkovat se
1 025 480 695x / 2x
