Dialogy: Aby bylo jasno

Maxík: „Taky jsi tu naší hádku nemusela hned zveřejňovat. Ale aspoň lidi vidí, jak mě zanedbáváš.“
Kama: „Klídek Maxi, mám fotodokumentaci. Já se v posteli, kterou mi mimochodem tak vyčítáš, nevyvaluji. Že ten foťák v posteli vezme vždycky jen tebe.“
M: „Ale děfče! Však já si nějakého toho paparazzi seženu. Klidně zveřejni to, že nemám vlastní postel. A hned uvidíš, co ti ty MK z MK odpoví. A to buď ještě ráda, že to nenapíšou MK. Ta by na tebe podala žalobu minimálně pro omezování kocouří svobody. A KM by klidně mohla skončit v kotci na Pankráci. (Vysvětlivky: KM jsou iniciály mojí přitulkyně). Všichni ti říkali, že si máš pořídit letiště. Minimálně 120 na 200. A ty? 90 na 200 je v pohodě. Tak proč musím spát na křesle?“
K: „Maxi, co ti vadí. Klidně můžeš jít zpátky na kamenný schůdek, když se ti tu nelíbí.“
M: „Tak to jsi zašla hodně daleko, pěkná podpásovka. To bych od tebe nečekal! Jde to s tebou nějak moc s kopce. Klidně se můžu přestěhovat o patro níž k Majce.“
K: „Maxíku, promiň, já to tak nemyslela. Jenže když si lehnu na gauč a postel nechávám tobě, tak stejně chrníš u mne. Tak o co ti jde?“
M: „Právě o to, abych mohl být s tebou a přitulit se. Rád ti vrním do ouška, je mi s tebou fajn. Ale těch 200 na 90, to musíš uznat sama...“
K: „Maxíku uznávám. Ale takhle máme víc místa na honičky. Už jsme si to přeci vyříkali. Máš křeslo a když chceš, tak se tulit můžeš. Na délku mám necelých 170, takže ti 30 cm zbývá. Jsi prostě moc natahovací.“
M: „A ty rozšiřovací. Ne že bys zabrala na šířku celých 90 cenťáků, ale furt se převracíš a jeden nemá klidu. Ale jo, s tím křeslem mi to docela vyhovuje. Jen jsem tě chtěl pozlobit.
Podzim se blíží mílovými kroky abrzy to bude už 6 let, co jsem se k vám nastěhoval. To tu ještě bývalo veselo. To nás tu bylo! Já jsem se z bláta a zimy dostal do bílé postele a tolik rukou i nohou mě opečovávalo. To byly zlaté časy. Ale fajn je i dneska. Zase máme svůj klídek a někdy jsou tu i návštěvy. Mám rád ty dámské, ty jsou fajn a umí pěkně hladit. A také nosí kabelky a v těch se dá občas něco dobrého najít. Ale já raději hraboším. To je lepší zábava. Vzpomínáš v týdnu na to modré klubíčko? To bylo prima, žes mi ho tu nechala. Já ho prohnal pod všema nohama – žídlí, stolku, gauče. Škoda jen, že bylo tak malé. To byla fajn hračka. Jen mi ho prosím vyštrachej, je pod gaučem v kuchyni. A nezapomněla jsi na ten pytlíček se šantou? Když vidím ostatní kočičáky, tak mám chuť si také pohrát. Já vím, že chci vše se zpožděním. Když jsi tady šantu sama pěstovala, tak mě ani nenapadlo si s ní hrát. Ale teď bych to chtěl. Zase mě už začalo bavit hraní. Sice mám na hraní nejraději tebe, ale i míčky a klubíčka jsou fajn.
Jé a nezapomněla jsi na to, jak jsem ti pomáhal s pletením? To bylo žůžo. Kolikrát jsem vlastně tu vlnu překousl? Ale byla to švanda. Také se mi líbí to nové světýlko. Ale jsem raději, když se honíš se mnou ty. Jsi tak krásně nešikovná, neprojdeš za gaučem, neprolezeš pod postelí... Vy dvounožci jste fakt někdy strašně legrační.
Je to moc prima, že tu jsme takhle spolu. Dialogy můžeme vést i dál, ale nebudeme se už hádat.“
K: „Takže mír?“
Maxík: „Jasně. Do příští války. A teď si jdu schrupnout. Do SVÉ postele!“
K: „Maxi!“
M: „Pomoc, já chtěl mňouknout za ručníky...“

Včera jsem konečně našla péřovou deku a tak jsem si čistě povlíkla. To byla paráda. Lehoučká, teplá deka. K ránu se Maxík ke mně přesunul. Složili jsme se docela dobře. Venku byla bílá mlha, tak jsem zatáhla rolety a stali se z nás Karafiátovi Broučci. A spali a spali...
Kdyby nás nevzbudila touha po dalším dobrodružství Chlupézů, spali bychom stále :o).

Sdílejte!  |  O sdílení

3 komentáře

Reklama
Reklama