Mno, musím uznat, že panička ví čím dál tím líp, jak na mě. Učíme se totiž od sebe navzájem. Já už jsem třeba taky pochopila, že když má odpolední, tak ji ráno dřív než v deset z pelíšku dostanu jen zřídkakdy. Nepomáhá ani vplížení se pod peřinu a okusování prstů u nohou, ani nečekaný skok na bříško (můj na její, podotýkám), dokonce ani hlasité mňoukání z bezprostřední blízkosti přímo do obličeje. Prostě nic. Je úplně tuhá! Tedy, úplně ještě ne, ale... Normálně mě ignoruje a spí jako zabitá. No, aby taky ne, když kolikrát přijede domů až kolem jedný v noci. Ale zase musím uznat, že i v tuhle nekřesťanskou hodinu je ochotná a schopná si se mnou aspoň chvíli hrát, když si jakože nenápadně kutálím kuličkou, a tak :-) Jenže z toho zas není moc nadšený páníček, který už je tou dobou třeba dvě až tři hodinky v limbu. Tak jsme přišli na docela rozumný kompromis. Teda, přišla na něj hlavně panička. Slyšela totiž někde nějakou hlášku o tom, že je někdo "utahaný jako kotě", tak jí to konečně secvaklo. A já jí na to vždycky naletím v domnění, že má prostě zrovna taky hrozně hravou náladu! Jemonže - víte, jak to ve skutečnosti je? Ti mí dvounožci jsou totiž pěkně vykutálení a honí se se mnou takhle po večerech po celém bytě, aby pak sami měli v noci klid! Tak je to! Jsou to prostě sobci zcela beze smyslu pro lov a bohatý noční život a normálně mě vždycky uštvou jenom proto, aby se vyspali. Nebo nejen proto? No, dobře - možná jim trochu křivdím. Asi by to nedělali, kdyby viděli, že mě to očividně nebaví - a toho se tedy jen tak nedočkají! Na to můžou vzít jed! (Aspoň, že už došel ten pitomej bublifuk. :-) Dobrou noc. ;-)
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?