JÁ PROTESTUJI! DŮRAZNĚ PROTESTUJI! TO JE NEČESTNÉ A NESPORTOVNÍ JEDNÁNÍ! No nejsem já chudák? Vy se ptáte, co se mi stalo? Stalo se to, že jen jsem se vyhrabal z těžké choroby, nájezdu příbuzných a povážlivého útoku plyšové konkurence, tak se mi do mého království nakýbloval živý, puntíkatý syčák. Strašná situace! A přitom to začalo tak nevinně.
Začalo to už koncem července. Holka, ta malá, začala pištět u počítače něco o tom, že už je na světě. Kdo? Já? No jasně, že jsem na světě, dokonce už docela dlouho! Tak proč nad tím holka objevně jásá?? Velká holka se k té malé přidala a ptala se, jestli jsou už fotky. Když zjistila, že ne, tak se šla zase uvelebit na gauč. Ty dvě to vážně mají v hlavách v nepořádku. Já jsem přece dávno tady a na fotky se přece nemusejí dívat, když mě mají na živo. No řekněte sami. Fotky přišly za pár hodin. Velká se malé ptala, který je ten náš a holka s brekem řekla, že neví, ale že je nádhernej. To horko jim asi pošramotilo čipy v mozku. No, jejich problém. Nevěnuji tomu pozornost.
Následovalo několik týdnů šišlání, áchání, vzdychání, ňufání na monitor. Při jednom nááááhodném průzkumu monitoru jsem zjistil, že tohle holky provozují nad obrázky takových divných puntíkato-flekatých myší. Během dalších nenápadných průzkumů jsem byl několikrát odchycen a byl jsem dotazován, zda ho budu mít rád. Pohlédl jsem na monitor, tam se zrovna vyvaloval nějaký myšák s tečkovaným bříškem nahoru, a tak jsem usoudil, že jo. Budu ho mít moc rád! K snědku. Ovšem, dokud mi ho nenaservírují na misku, nevěnuji tomu pozornost.
Koncem září se obě holky i s klukem vypařily. Po návratu všichni tak divně voněli. Byli cítit kočkami. Velké holce voněly nohy a ona blaženě áchala o tom, jak jí Pišutka ležel u nohou. Jediného Pišutku znám profesora Piškota, tak jsem si řekl, že jeli na seminář „Jak se dobře starat o MĚ“. Malá holka voněla vším možným, i Piškotem. Mátlo mne, že kromě toho voněla i koláčem, bábovkou a mlela něco o nejsladších buchtičkách. No a kluk měl ještě oslintané prsty a blaženě vrněl, že tohle se mu ještě nestalo a že ta malá byla fakt sladká. Vypadalo to, že nebyli na semináři, ale někde se cpali nějakými zákusky. Dál už jsem tomu nevěnoval pozornost.
Můj oblíbený polštář (malá dvounohá) zmizel ještě dvakrát. Jednou se vrátila a podle vůně jsem to odhadl na „Seminář pro pokročilé“. Nejsem nadšen, že se věnuje pochybnému studiu a ne mně, ale snažím se být tolerantní. Toleruju jí to a nevěnuji tomu pozornost.
Chyba!! Měl jsem tomu věnovat pozornost. Mohl jsem zabránit nejhoršímu. Mohl jsem zabránit, aby se z další cesty vrátila i s tou puntíkatou myší, co nad ní ňufkala, áchala, vrněla a jásala u monitoru. Musím se přiznat, že jsem byl šokován, když jsem zjistil, že to není myš, tudíž živá večeře, ale kotě, tečkované, mrňavé a hlavně usyčené. Teď už jsem tomu pozornost věnovat musel, a to pozornost velmi důkladnou. Přistoupil jsem k TOMU vědecky. Začal jsem to očichávat. TO si mě všimlo, spustilo papiňák, prskalo na všechny strany a zkusilo ze sebe udělat chlupatý naježený balón. Jsem inteligentní kocouř a tak jsem odstoupil. Já vím, že zahnaný osel do kouta kope. Mám se rád.
A jaké poučení nám z toho plyne? NIKDY NEPŘESTÁVEJTE KONTROLOVAT, CO TO TI NAŠI BLÁZNI DVOUNOZÍ DĚLAJÍ. Jinak dopadnete jako já, s papiňákem na krku, za krkem, pod krkem (zakousnutým) a se zklamáním, že puntíkovaná myš neprošla krkem jako chutné sousto. Kdybych to byl býval věděl, tak bych nečekal na tučnou myš a sežral jsem monitor.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?