To už jsem ve svém domě bydlela nějakou dobu, když panička přinesla takovou divnou věc. Bylo to velké, zelené, moc pěkně to vonělo a bylo to v takové nádobě s vynikající náplní. Jo, takové doma normálně máme, ale v mnohem menším provedení. Všechny ty nádoby jsem za tu dobu, co jsem tady, důkladně prozkoumala. V podstatě u všech jsem tu vynikající náplň i ochutnala a co jsem nesnědla, tak jsem vyházela ven. Moc mě to bavilo a paničku určitě taky. Pořád totiž chodila za mnou a zametala na lopatku to, co jsem nestačila zbaštit. Vždycky, když přišla domů, tak vesele zvolala: Jessinko, ty už jsi zase vyhrabala tu hlínu z květináčů? Jo jo, to jsi ráda, viď? Budeme si zase spolu hrát. Já budu vyhrabávat a ty budeš za mnou běhat a zametat. Občas panička kroutila hlavou, jak je to možné, když má ve všech květináčích kameny, aby tam nikdo nehrabal. Jo, ty kamínky, to je taky super věc, hraje se s nima skvěle fotbálek. Jak mě to naučil strejda Piškot. A nejlepší se hraje na dlaždicích a hlavně v noci. To je potom žúžo. Bohužel jednoho dne panička dala na květináče takové divné placičky a už se k té voňavé a moc chutné hlíně nedostanu. Škoda.
No ale abych se vrátila k tomu, o čem jsem vyprávěla. Takže panička přitáhla velikánský květináč a v něm byla obrovská kytka. Začala vybalovat z pytlíků všelijaké věci a ty na tu kytku dávala. Pytlíky miluju, ale tyhle věcičky, to bylo taky něco. Na hraní super. Packovaná, fotbálek, přetahovaná s velkýma holkama a dokonce to bylo i dobré. To víte, já ochutnám všechno. Panička nám ale naše nové hračky pořád brala, že jsou to ozdoby na stromeček a kdesi cosi. No, myslím, že všichni dobře víme, že nejlepší ozdoba jsem tady já, že. Ale nechala jsem paničku, aby za mé vydatné asistence navěšela ozdoby na tu kytku, co prý není kytka, ale strom. Jo strom? Tak to ještě neznám. K čemu je to dobré? Takové prťavé nic?
Panička říkala, že prý za chvíli budou vánoce a Mňaužíšek hodným kočičkám přinese spoustu dárků. No tak na to se těším, jelikož jsem od narození ta nejhodnější kočička, jsem zvědavá kam všechny ty dárky pro mě dáme. A Mňaužíšek fakt přišel. A přines nám dárky. Ale i velkým holkám. To je divný, nejhodnější jsem tady přece já. No, nakonec je to fuk, protože jsem stejně zabavila všechny hračky pro sebe. Panička je zřejmě taky moc hodná kočička, protože dostala od Mňaužíška takovou malinkou skříňku a pořád s ní chodí a míří na nás a sleduje všechno, co děláme, a pak se na to dívá na počítači a my jsem tam uvnitř.
Další dny sem chodilo spousta lidí. Návštěvy, to já ráda. Každý se nade mnou rozplýval, jaká jsem krásná, hodná, milá a mazlivá kočička. Celý den jsem si s návštěvami hrála, to bylo super.
Jednou přišla na návštěvu i teta Alenka se strejdou Oldou. To byla zvláštní návštěva, voněli jinýma kočkama, ale žádný s sebou nepřivezli. Teta Alenka je super, s ní se báječně hraje, dokonce mě vozila i na zádech. Což teda panička dělá taky, ale ta u toho nechodí po čtyřech a vlastně jí nic jiného nezbývá, když byla osedlána. Návštěva byla super, ale co se dělo venku, to byla hrůza. Pořád se ozývaly takové děsné rány a svítila divná světla. Velké holky kočičí říkaly, že je to každý rok a že si zvyknu. No, musím se přiznat, že se mi na kožíšku strachem zmenšily všechny tečky. Vždycky, když to prásklo, snažila jsem se někam schovat. Utíkala jsem pryč, ale bylo to slyšet všude. Panička mě chovala a utěšovala, ale moc to nepomohlo. Zkoušela jsem se ukrýt co nejvýš, tam bude jistě bezpečno. Máme na knihovnách udělanou takovou super probíhačku, až úplně nahoře pod stropem. Tam jsem se ukryla. Vypadalo to, že je všechno v pořádku, že už žádné rány nebudou, ale pro jistotu jsem sledovala všechna okna, jestli to velké světlo ještě někde neuvidím. Bohužel to začalo znova. V televizi někdo odpočítával 10, 9, 8... To je strašný rachot, kam se schovám, co mám dělat. 7, 6, 5... Začala jsem běhat to poličkách pod stropem sem a tam a hledat nějaký úkryt. 4, 3... Už to vidím, už to mám. V rohu pokoje jsou dvě knihovny, u každé stěny jedna a dotýkají se jenom předním rohem, takže vzadu u zdi je mezi nimi úzká škvíra až na zem, takový komín. Jo, to je ono, tam se schovám, tam bude bezpečno. Panička byla nervózní, že se bojím, a pořád mě sledovala. 2, 1... je půlnoc, šťastný nový rok 2010. Cinkaly skleničky. Panička najednou zezelenala, asi špatné víno. „Jess je za knihovnou!“ Neviděla jsem, co se venku děje, byla jsem v tmavé škvíře. Ale nijak mi to nevadilo. Byla jsem úplně potichu a jenom jsem poslouchala, co se venku děje. „Bože, odšoupněte tu sedačku, odneste ty skleničky a posuňte stůl.“ „Nemůžu se tam dostat, je to přišroubovaný. Dones nějaký nářadí, dělej.“ Slyším vrzání šroubováku. Snad se jí nic nestalo. „Jessinko, žiješ? Jessí, jsi tam?“ Byla jsem ticho. „Ježiš to je děsný, rychle, rychle, zaberte, odsuňte tu knihovnu.“ „Sakra, nejde to, něco tomu brání.“ „Nevadí, když zabereme, tak to půjde.“ (Jak jsem potom zjistila, vyrvala panička s knihovnou i zásuvku ze zdi.) „Už to bude, vydrž miláčku. Jess už tam budeme. Ještě kousek, zaberte.“ A už jsem viděla světlo a něčí ruce mě vytáhly ven. Panička mě hned chytla do náruče, prohlížela, promačkala, pusinkovala a asi i myla, protože jsem měla kožíšek najednou celý mokrý. „Ty můj malý Blbísku, co tě to napadlo?“ Pomalu se všechno vrátilo na své místo, ale to už nikdo nespěchal. Já byla úplně v pořádku, nic mi nechybělo, ani jsem nebyla vystrašená. Panička na tom byla mnohem hůř. Probíhačku pod stropem nám hned zrušili, ale druhý den to panička všechno opravila. Zásuvku, knihovnu, probíhačku a na tu díru, kam jsem šla na výzkumy, přitloukla kousek překližky. Škoda, mohla jsem si to dát ještě jednou.
Vaše Jess
Foto: Ty věcičky na stromeček se mi moc líbily.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?