"Kam s ním", zeptala se bezradně mladší holka (MH) starší holky (SH). Zbystřil jsem. Řeč nebyla o mně, to by si nedovolily! A kdyby přece jen ano, tak bych jim předvedl, co to znamená BansááájBengááál. Ale srovnám je stejně, protože řešily, kam postaví nové škrabadlo a ty jejich řeči, které při tom vedly, mě pohoršily.
MH: Tak kam s ním? K televizi?
SH: No, já nevím. Ti blbouni budou po televizi rajtovat.
MH: No, to už dělají stejnak. Takže k balkonu nebo u televize?
SH: Já nevím. Když u televize, tak budou rajtovat po televizi a skákat na skříně. Když k balkonu tak nepůjdou otvírat dveře na balkón a budou skákat na garnyže.
MH: No, tak to si musíš vybrat menší zlo. Dveře na balkon půjdou otvírat, záclona je tam už stará a stejně Luciáš po ní šplhá, no a garnyž snad taky něco vydrží. Já bych to dala k oknu. Televize není nová, takže škrábance nevadí. Jedině ty skříňky jsou problém.
MH: No, tak to dáme k balkónu.
A tak je nové velké super šplhadlo-škrabadlo u dveří na balkón, které se dají otvírat. Já spokojeně šplhám po škrabadle na garnyž a záclonu. SH na MH pořád něco vrčí a MH se brání, že nemůže za to, že jsem kříženej s vopicí. Tsss, taková drzost! A tohle si ona dovolí říct mě, šlechtici!! Jo a neříká se vopice, ale opice, ty vopice.
Ale jak jsme k novému škrabadlu přišli? Za to vlastně můžu já. Jsem prostě King. Kam se na mne hrabou přírodní katastrofy, to se nedá srovnat. Jsem dítě hravé, zdravé a hlavně dravé, jak vždy říká moje maminka Lassy a jak moje holka nejapně poznamenala, taky křížený s vopicí, teda opicí. Šplh je má druhá přirozenost, má vášeň a noční můra holek. Díky tomu, že jsem leopard a né tygr, tak s výškami problém nemám.
S nácvikem šplhu jsem musel začít polehoučku. Holky jsou citlivky a mohlo by to s nima šlehnout. Kdo by mi pak otvíral konzervy? Kdo by mi čistil záchůdek? Kdo by mi říkal, jak jsem krásnej? Kdo by se se mnou mazlil? Vzal jsem za vděk křeslem, opěradlo má vysoké a dobře uzpůsobené k šplhu. Holky mi jako správné fanynky fandily a pohihňávaly se. Hihňání přešlo v jekot v okamžiku, kdy jsem se holkám rozhodl ukázat šplh po zadní straně křesla, kde není ta otravná deka, a to, prosím hlavou dolů. V tu chvíli se hodina šplhu změnila na hodinu běhu. Utekl jsem jim. Jen co se Holky moje milovaný posadily, jsem se šplhem začal znovu a znovu se to změnilo v honičku. Asi při stém kole téhle hry, kdy malá holka funěla jak bankovní konto týden před výplatou a cedila mezi zuby, že to puntíkaté tele zadupe do země, přišla VH s nápadem. Musím říct, že s velmi špatným nápadem. Křeslo omotaly z obou stran dekou.
Protože jsem dítě své maminky, tak jsem si z téhle zákeřnosti nic nedělal a začal hledat nové šplhací náčiní. Nemusel jsem hledat ani dlouho, ani daleko. Byla tam a čekala jen na mě. Záclona. Jsem kocouře činu a námluvy proběhly rychle. Šplhal jsem výš a výš a holkám hlasivky taky šplhaly výš a výš. VH propukla v pláč a sténala, že ta záclona je nová a že jí MH zaplatí. MH to začalo hlasitě šrotovat v hlavince, to znamená, že myslí, a vyšrotovala myšlenku. Přesněji řečeno dvě myšlenky. První byla: pověsit místo nové starou záclonu. Když se VH bránila, tak MH kontrovala, že ta stará záclona je nezničitelná, že přece přežila jí (MH) i kluka, tak přece přežije i mě. Byla to nebo nebyla nejapná poznámka? A tak se i stalo. Dostal jsem novou (starou) záclonu. No a ta druhá myšlenka byla... Ví někdo? No ano, správně! Že se koupí nové škrabadlo. No řekněte, nejsem kluk šikovná? Nevím, nevím, co by si počaly, kdyby mne neměly. Jsem musel MH ukázat kam který kousek škrabadla dát, jinak by ho nepostavila. Hádejte jakého vděku se mi dostalo? Žádného! Ještě na mě vrčela, ať jí nepřekážím.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?