Stručná historie času (mého)

Ahoj, si představte, že mi bude osm. Už brzy. Nedávno jsem si to uvědomil. Koukal jsem se po dlouhé době do deníčků a vzpomínal, co všecko se v posledních letech přihodilo. Také jsem přestal psát. Nějak se mi zdálo, že není o čem. Asi fakt není. A nebo je?
Loni byla přítulkyně pořád doma. Opustila mě jen na dva týdny. Ani jsem si nemohl pořádně užít Majku a přibrat. Od konce léta bylo v Maxíkově těsno. To se přítulkyně držela doma. Rezidenci přejmenovala na Maxíkovu noru a dokonce mi přenechala i svou postel. Jindy tady zase seděla jen její tělesná schránka. Ta má ale vedení. Copak jí nedošlo, že já jsem tulič? Že mi vůbec nejde o ten hmotný statek, ve kterém dvounožci pospávají? Usadila se do kouta tvářila se, že přemýšlí. I v noci? Tak to tedy ne. Nedal jsem pokoj a tulením jsem jí z toho kouta vyhnal. Vyhnal z kouta, zahnal do postele. (Pak ale dalo práci vyhnání z  postele. S některými lidmi je to těžké.)
I Vánoce jsem slavili sami. Dárky sice byly, ale stromkem bylo jakési mrňavé plastové oblůdě se zlatými zvonečky.
Pak se ale už zlobil i můj brácha. Když přítulkyně nepřijela na Vánoce, ať tedy dorazí alespoň na narozky. Budou kulaté. Tři desítky. „Pěkně stará větev“, pravila má pětiletá kámoška Tinka na ty tři bráchovy křížky. A když přítulkyni neukecal brácha na Vánoce, ukecal jí na narozeniny. Začalo tradiční balení kůží a vybalování kocoura. Nakonec bylo sbaleno i zabaleno. Mně byla svěřena rezidence. Několikrát denně přišla na pokec a na krmení Majka. A každé poledne dorazila Maruška. Ale já stejně smutnil.
A smutnila i přítulkyně. Prý utekla před zimou, ale tam, kde se nyní brácha nachází, byla také zima a doma žádná kamna. Pak se to ale všechno nějak semlelo. Přitulkyně se zaklimatizovala, opálila, zocelila. Prý se domů vrátila jen kůli mně. Páni, já měl radost!!!
Poprvé jsem nepříbral v Majčině péči. Ale koule ze mne je. Díky přítulkyni! To byly tyčinky, to konzervička, hovězí... A najednou mě nemohla unést. Jsem lehce předimenzovaný kocouř.
Musím zhubnout. Prý. A také poletím. Prý! Chacha. Kam a čím? A kdy?
To se ještě neví. Ale prý jsem chyběl na ostrově. A kdybych tam byl, mohl jsem vidět pohřeb sardinky. Ale nebyl jsem tam a neviděl jsem tu slávu. Chyběl jsem nejen přítulkyni, ale i bráchovi a další Marušce. (Nějak je kolem mne přemaruškováno.) Tak se uvidí, jestli se uvidí, co se uvidí. Cestoval jsem autem, vlakem, metrem, autobusem. Čeká mě loď nebo letadlo. Jsem zvědav. Ale to si budu muset čichnout nějakého fetu, jinak se prý zblázním z kraválu motorů. Proč to nejde v koši pod balónem?
A hele. Někdo tam nahoře mě má rád. Zachránila mě jakási chrlička. Nějaká Eyjafjalajnevímjakdál... Tímto chrličce děkuji.
Nehubnu, povaluji se a říkám si všude dobře, v Maxíkově nejlépe.

Sdílejte!  |  O sdílení

4 komentáře

Reklama
Reklama