Sobota ráno
Zpod deky vyletěla noha a přibouchla horní šuplík. Byla mi noha nějak povědomá. Vypadala jako noha malé holky, ale mátlo mne, že zatímco noha se celkem rychle pohybuje, malá holka se nepohybuje vůbec, má zavřené oči a pravidelně odfukuje. Neměl jsem ale čas to víc řešit. Ta zákeřná noha mi málem do toho šuplíku přibouchla ocásek. Počkal jsem, až noha zase usne a šuplík si zase otevřel. Během vteřiny jsem skončil zavřený v šuplíku. Hned se zase otevřel a malá holka do něj nakukovala. Vytáhla mě ven s tím, že ještě jednou a provede kastraci sama a bez anestetik. Hmm. Nevím, co je kastrace, ale podle výrazu holky to bude nějaká pomsta noze za to, že mě zavírá šuplíky. Chudinka noha. Holka zase usnula. Bylo mi nohy líto, tak jsem šel k jinému šuplíku.
Neděle ráno
Otevřel jsem jeden šuplík a pak druhý. Druhý šuplík byl přecpaný, tak jsem chudáčkovi trošku odlehčil. Třetí šuplík brzo následoval kamarády. I tam bylo narváno. To se jedno malé chůdě koťátko nadře v neděli ráno, aby pomohlo bližnímu svému. Čtvrtý šuplík, ten úplně nahoře, je ten nejlepší. Jsou v něm totiž schované hračky a dobrůtky, které nadaný hledač, to jako já, brzo najde. V průběhu hledání se holka probudila, protřela oči, asi jim nevěřila, a zaječela: „Vééééééééééééééén.“ Co ještě má jako jít ven? Všechno, co v šuplíkách bylo, už venku přece je.
Pondělí odpoledne
Zaktivoval jsem uši, když holka začala nadávat. Když začaly bouchat šuplíky, tak jsem otevřel i oči. Fúrie huláká jak na lesy, že toho pablba s úchylkou na šuplíky už vážně přerazí, až na něj narazí. A ještě si tam něco brmlá o lepidle. Nešťastně sleduji, jak holka likviduje mojí celodenní práci a vše dává zpátky.
Úterý večer
Silikonokřemíkové mozkové čipy malé holky jsou totálně ve zkratu. Dorazila domů, okamžitě zkontrolovala šuplíky, když zjistila, že šuplíky jsou netknuté a jejich obsah není přeorganizovaný, začala mi osahávat čumáček, tlapky, čelíčko a měla nejapné dotazy ohledně mého zdraví. Nemohl jsem dávat do pořádku ten její binec v šuplíkách, když mám novou pozici stavbyvedoucího a musím dohlížet na to, aby se kluci na lešení neflákali a pořádně zateplovali.
Středa v noci
Potichoučku otvírám šuplík. Seskočil jsem do otevřeného šuplíku. V tu chvíli mě zákeřně útočící noha zpod deky přibouchla v šuplíku. Celého, né vejpůl, to bych řval. Zašprajcl jsem se mezi krabicí na fusekle a krabicí na podprdy. Bil jsem se jak lev. Fusky na mě zákeřně útočily. Když jsem fusekle pobil, zapnul jsem evakuační sirénu. Nic se nedělo. Sirénu jsem zesílil a přidal i bití šuplíku. Šuplík se otevřel. Dovnitř koukala holka a pak se začala strašně smát. Jen co dohýkala, pronesla něco o nepoučitelných puntíkách. Ale ponožky jsou proužkované!
Čtvrtek odpoledne
Holka je doma. Otevřela pytlík se sušeným kuřecím masem. Tentokrát ho neschovala ve skříni v kuchyni, ale dala ho do šuplíku. Dravý leopard, teda jako já, nezaváhal a šuplík si otevřel. Mňamka tam čekala. Nemusela dlouho. Holku přilákal hluk. Podívala se na mě, podívala se na prázdný pytlík po sušeném kuřecím mase. A pronesla s tónem „a máš, co jsi chtěl“: „Tobě bude blbě.“ Hrdě a uraženě jsem odkráčel spát na křeslo. Asi tak za půl hodinky mě začalo tlačit bříško, tak jsem se otočil na zádíčka, ale nepomohlo to. Holka se mi posmívala od počítače. Prý kdybych nebyl hamoun, nemusel bych trpět. Ještě hodinu jsem se převaloval. Strašně mě tlačilo bříško a ta potfora se pořád pohihňavala a brblala něco o nenechavých nenažrancích. Už jsem měl toho dost, tak jsem vstal. A to jsem neměl dělat. Nedošel jsem ani pod bráchovo křeslo a sušené kuřecí potupně opustilo můj žaludek a přistálo na koberci. Holka měla moc velkou radost, odpoledne luxovala.
Pátek brzo ráno
Takticky jsem se přesunul ke vzdálenějším šuplíkům. Vyletující noha se naučila mířit, už jen nemáchá ve vzduchu, ale rovnou zasahuje cíl – šuplík. Ty vzdálenější šuplíky jsou taky moc fajn, za ty se dá vlézt. Tak jsme za ně vlezl. Holku mezitím vzbudil šramot. Noha bolestivě zasáhla zavřené šuplíky a tak holka přišla na to, že jsem se přemístil. Vstala, nadávala a zavřela šuplíky. Měli jste jí slyšet, jak zaječela, když se šuplíky samy od sebe otevřely. Hned jak se uklidnila, tak je zase zavřela. Já je zase z druhé strany otevřel. Holka zavřela, já otevřel. Zavřela, otevřel. Tahle hra mě přestala asi po deseti minutách bavit, páč holka tam začala šátrat, co to tam ten šuplíkofil zašprajc. Zjistila, že sebe.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?