Je nějaká divná...

Ségra. Už to trvá docela dlouho na můj vkus. Začalo to před třemi týdny. Byla nervní, nic ji na dlouho nezabavilo, akorát se častěji chodila mazlit, a to i k větší černé tlamě, od které si jinak udržuje zdravý odstup! Jednou večer, když jsem se zrovna věnoval hledání toho nejpohodlnějšího místečka na dvounožčím letišti, se najednou z obýváku ozvalo strašlivé zařvání. Asi puma, tipnul jsem si podle intenzity a byl moc rád, že jsem schovaný v peřinách v úplně jiné místnosti. Ale pak jsem si vzpomněl, že v obýváku je Kačka – aby se jí tak ještě něco stalo, je podle mě maličká, téměř poloviční, musel jsem to zkontrolovat. Rozběhl jsem se za ní, ale už na chodbě jsem viděl, že nejsem jediný potencionální zachránce – páneček i krmička se OBA zvedli od svých notebooků a taky se šli podívat, co se děje (černé tlamy v závěsu za nimi).
Nedělo se nic, tedy, nic dobrého – v obýváku nebyla žádná puma, jen Kačka – hezky uprostřed, aby ji nikdo nemohl ani omylem přehlédnout, hlavičku schýlenou k zemi, zadeček čněl do výše. Vypadá divně, určitě je jí špatně! Chtěl jsem se jí zeptat, ale ať jsem se přibližoval z jakékoliv strany, vždycky měla hlavu na tom vzdálenějším konci :-(. Nakonec jsem to vzdal. Dvounožci vypadali taky vyjeveně. Kačka pak sebou plácla na zem a začala se protahovat. Asi nějaký záchvat, hlavně, že už skončil, teď to bude zase normální, doufal jsem. Chyba lávky. Tyto záchvaty ségru přepadávaly několikrát denně ještě týden. Přes den byl celkem klid, protože vyspávala, ale v noci pořád šmejdila po domě, dobývala se do dveří, které ji nikdy předtím nezajímaly, furt někoho vyvolávala (naštěstí už ne s pumí intenzitou, pozn. krmičky), a k tomu ty záchvaty... A nebyla s ní žádná sranda. Dřív jsme si i několikrát denně pěkně zaboxovali, ale teď nic. Vůbec neútočila a co je horší, když už jsem na ni skočil já, ona se vůbec NEBRÁNILA!!! Jen ležela a držela, i když jsem se zakousnul, i když jsem ji boxoval zadními tlapkami. No tenhle přístup by otrávil každého. Já to nechápu. Asi byla fakt nemocná.
Pak to odeznělo a Kačka byla asi 2 týdny zase normální. Jakou já měl radost. Ještě o to větší, že když byla Kačka nemocná, krmička jí slibovala léčbu nějakým krásným kocourem, až bude trochu starší. To jsem taky nepochopil – krásný kocourek přece doma je, dokonce velmi krásný, řekl bych, a nevypadá to, že by to Kačce nějak pomohlo. Další kocour by nic nevyřešil a po mé „vstupní kontrole“ by už nejspíš ani tak krásný nebyl... Cizí kocoury doma já fakt nerad. Takže jsem měl radost, že i tohle se samo vyřešilo. Ale radoval jsem se předčasně. Včera jsem z ložnice zase slyšel pumu... !!!

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama
Reklama