Maminko pomoc! Já cinkám!

Můj milý mňaoudeníčku. Tomu bys nevěřil, co mi zas provedli. To si jednou (někdy minulý týden) Ajuš usmyslela, že bude uklízet. Vzala velkou tyč s třásničkama na konci a šoupali jí po podlaze. Zanechávalo to mokré skvrny a mě v nich tuze bavilo běhat a jako velký predátor jsem zanechával všude stopy. Jen ať se všichni třesou hrůzou, toto je moje území! Jenže to nebylo vše. Ajuš otevřela i velké dveře do světa, že uklidí i tam. Mně se roztáhly panenky, naježily chlupy a šup, už mě honila po schodech. "Tak to teda ne ty zmetku! Nebudu tě tu honit jak pitomá." A strčila mě opět za dveře a zabouchla. Rozehrál jsem svoje hlasivky na všechny zvukový frekvence, co jí trhaj uši. Samozřejmě to nevydržela, vklouzla dovnitř a začla prohrabávat krabice. A pak se to stalo... vytáhla přesně to, co nosil Monty, než mu opatřili kšíry, vytáhla obojek. Dyť to je pro psy! No, musím se přiznat, že na tyhle věci jsem od mala zvyklej. Ale na co opravdu zvyklej nejsem,, a co beru jako velký podraz, je to, co na něm visí! Můžete hádat, ale radši vám to řeknu. Nechala tam rolničku. Takže úplně přesně věděla, v jakým patře se nacházím nebo kam zrovna mířím. Tudíž mě ta chodbová špionáž přestala bavit. No koho by to taky bavilo, když vás vystopujou v pohodě podle zvonění. Ale otevřely se mi další dveře do světa a to je úspěch. Teď už jenom číhám, kdy jim tam proklouznu. Zatím musím konstatovat, že neúspěšně. Ale můj den přijde!

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama