Druhý pohled na Valtice

Nazdar, i já zdravím všechny spřízněné kočičí i nekočičí duše. A také já musím okomentovat ze svého úhlu pohledu ty slavné Valtice.

Je fakt, že přípravy i samotný odjezd z domova probíhaly v klidu. Dokonce i první půlka cesty, způsobně jsme s Kačkou oba „přemýšleli“, až se krmička bála, jestli nás nenechala doma, když nás vůbec nebylo slyšet. Pak auto zastavilo, tak jsem celkem logicky očekával odnos a brzké vypuštění do většího životního prostoru (klece nebo pokoje), ale zrada!!! Do auta nastoupila nějaká dvounožka s podezřelým zavazadlem a auto se zase rozjelo. V zápětí dvounožka zavazadlo otevřela a z něj se vynořila kocouří hlava a za ní celý kocour – pravda, ještě malý, ale byl tam! A začal špacírovat po MÉM autě (já sice auto nerad, ale když už ho mám...)! Sesyčel jsem ho jak malé kotě, kterým ještě napůl byl, ať se kouká chovat slušně a zdekuje se do své přepravky, nebo ho srovnám, ale on se tvářil, že mě neslyší. Jen mé uvědomění si toho, že TENHLE mi za námahu nestojí (a mříže mé přepravky) ho zachránili před nejhorším. Později jsem z hovoru dvounožců pochopil, že teprve před pár dny dorazil z Norska, tak mi možná fakt nerozuměl.

V zámecké jízdárně ve Valticích jsme s Kačkou obsadili dvouklec, vedle nás byl kolega z naší ch.s., jen 2 měsíce mladší, a za ním ten cizák z auta. Byl o něho velký zájem, pořád k němu někdo chodil a vyptával se jeho dvounožky a on sám se předváděl jako ten největší mazel a model. Byli z něj tak paf, že úplně opomněli mou maličkost. Urazil jsem se a usnul. Matně si vybavuji, že Kačka během dne dvakrát někam zmizela – asi na posouzení. Kolem klecí bylo maličko místa, zato hrozná spousta lidí a koček. Ale vzduch byl příjemně chladný a ten cvrkot kolem docela uspával, tak mi sobota celkem příjemně utekla. Navíc Kačka měla úspěch, tak dostala za odměnu tyčinku a chudáček hladový Kristiánek se samozřejmě přiživil.

Po výstavě jsme byli sbaleni do přepravky a odneseni na pokoj – moc pěkný útulný pokojík v podkroví s širokým parapetem na okně a s postelemi bez úložného prostoru, pod které se dalo krásně schovat (i když krmička protestovala, že budeme jak čuňata, bo kdo ví, kdy tam vysávali naposled). Na dobrou noc jsem předvedl okouzlujícího Kristiánka, aby viděli, že už se nezlobím, že mě vytáhli z domova. Ráno krmička rychle sbalila a všechno připravila na odjezd. Jedeme domů! Radoval jsem se a dobrovolně a hrdě nakráčel do přepravky i s Kačkou. A zase zrada! Hádejte, kde jsme skončili. Jo, zase na výstavě! To už bylo moc. To jim nedaruji, všechno jim to povím, co si o tom myslím. Koukal jsem jak bubák a v duchu si připravoval svoji řeč. Když se Kačka vrátila z posouzení, tvářila se zhruba stejně jako já, postěžovala si, jak je celá otlapkaná a unavená, že musela být celou dobu ve střehu, protože nevěděla, kdy přijde na řadu a krmička ji furt dávala do klece a z klece, protože to nevěděla taky. Tak jsme z klece koukali jak dva bubáci. Ale neděle celkem odsýpala, v BIS se Kačce tentokrát nezadařilo, tak jsme odjeli i dřív a tentokrát opravdu domů.

Po cestě jsme vysadili cizáka s jeho dvounožkou a sotva se za nimi zavřely dveře, spustil jsem svoji rozhořčenou řeč, co jsem si chystal celý den. Kačka mi přizvukovala. Krmička říkala, že ten kravál by probudil mrtvého a páneček říkal, že je to dobře, že aspoň neusne za volantem. Vydrželo nám to skoro až do Ostravy. Naložili jsme černé tlamy, doma jsme si zahráli na koňské dostihy a trošku si zaboxovali a svět byl zase krásný.

Tak čau, váš Kristián

Sdílejte!  |  O sdílení

3 komentáře

Reklama
Reklama