Prolog

Ik-ík, (Ahoj,)
koukám tu na to jak z jara. Z druhýho. Kdybych na to koukala jak z léta, tak už z třetího. Krásný to tu máte. Takovejch koček. A všechny si tu píšou deníčky. To bych měla taky, aspoň to zkusit, protože kdybych něco nechtěla zkoušet, nebyla bych asi normální kočka.
Ale já nejsem jen tak ledajaká, to si zas nemyslete. Tak předně jsem od všeho něco. Jasně, od všeho, dokonce i nějakou tu modrou krev v sobě mám, i když teda sama moc přesně nevim, jakou. Táta byl prej pěknej chlap, asi ušlechtilej, i když možná jen na půl. Nějakej takovej ten polodlouhosrstej chlupáč, nevim, jestli někomu někde utek, nebo byl z nechtěnýho, nebo snad dokonce chtěnýho křížení, ale ať tak nebo tak, máma povídala, že asi norskej lesní. Každopádně, byl mámě opravdu věrnej, teda asi. No, aspoň půlku života. A ona jemu taky. Tu samou půlku. Jak to bylo dřív, to nevim, ona o tom nerada mluvila.
Máma, to je zas jinej svět. Jo jo. Správná venkovská micina, no vážně, ona se tak i jmenovala. Všecky byli od M, určitě si to dovedete představit. Krásně se o nás starala, byla hodná i přísná, výborná myšilovka, jako ta Towser z tý anglický palírny. Bylo nás pět. A všechny jsme se rozutekly do různejch domovů, včetně mě.
Abych to zkrátila, jmenuju se Eliška. Jo, taky mě těší. Říkaj mi všelijak, od Elinky až po kuře a podobný impertinence. Já to pouštim druhým uchem ven, taky si většinou myslim svoje. Bejvala jsem krásný koťátko, moc hravý a batolivý, dneska jsem pani Elinková, čtyři a půl kila živý váhy, povaha umíněná, svaly jak Schwarzenegger a jen tak od někoho se oňuchňávat nenechám. Ale né že bych nebyla milá, jen prostě mám svý dny a svý lidi. Ale jinak jsem prostoupena láskou a porozumněním, říká se o mně, že kdyby mě bejvali nevykastrovali, byla bych výborná a pečlivá šelmí maminka. Popisovat se nebudu, aby si snad někdo nemyslel, že se nějak vytahuju, hodím sem spíš nějakou svojí fotečku.
Své nádherné dětství jsem prožila jako venkovní koťátko, obklopená krásnou letní přírodou, šplhala po stromech, hrála si se sourozencema, vytáčela maminku Micinku a za hlubokých nocí se tulila k jejím, no, prostě tulila. A vrněla, jééje.
Jenže, pak to přišlo. Přijeli takový dva blázni, já vám řeknu rovnou, máma hned věděla, že je v tom nějaká čertovina, ale copak já malá to mohla pochopit, že jo. Špatně chodili, no fakt, jen po dvou. Špatně viděli a hlavně špatně skrejvali, že si jednu z nás chtěji odvézt. Padlo to na mě. Jasně. Protože jsem byla jediný trdlo, co se k nim rozběhlo, sotva vyndali první bombónek, vlezla jim pod svetr a vůbec, chovala jsem se krajně nedůstojně. Na jednu stranu, tohle už by si se mnou dneska moh někdo akorát tak zkusit, na druhou stranu, mám se, mám se fakt skvěle, jsem ráda, že to tak dopadlo a žiju si, inu, nad poměry.
Strčili mě do takový válcovitý síťovaný věci, ale byl v tom naducanej plišovej pelíšek, s ďolíkem akorát pro mě, zavrtala jsem se tam a říkala jsem si, jo, to je teda dobrodrůžo. Dobrodrůžo to bylo jen do chvíle, než mě v tom zvedli, vážně, celý to zvedli, i se mnou a nesli mě ze zahrádky, z domečku, od maminky, daleko, tak strašně daleko jsem nikdy sama neutíkala. Pak se mnou chvilku někde stáli, až se přihrnula taková obrovská, uřvaná, smrdící krabice, plná těch dvounohejch koček, nebo co to vlastně je. Oni seděli, některý stáli, já ležela. Paralizovaná hrůzou. Celou cestu jsem ječela, z plnejch plic, škrábala to kolem mě, pochopte to, já jenom chtěla ven. Strašně to házelo, myslela jsem, že to nikdy neskončí. Horko, málo vzduchu, záblesky a příšernej hluk. Teda né jen od tý krabice, já se taky dala slyšet, že to neni ten nejlepší způsob, jak bych chtěla trávit dopoledne. Když mě z toho konečně odnesli, zalezli se mnou do nějakýho ohromnýho tunelu, kterým přijela další taková krabice. Vypadala jinak, smrděla o něco míň a tolik to neházelo, ale co si budem povídat, já vyváděla.
Po různejch dalších peripetiích jsem konečně přistála v místnosti se skříní, dvěma postelema, stolkem a pár dalšíma kouskama nábytku. Už jsem tam měla připravenej záchůdek, pelíšek a malý škrabadýlko. Byla jsem z toho tak zdrchaná, že jsem jen vyklopýtala, upadla na ten pelíšek a usnula jak dřevo. Jedna kratičká ale nádherná etapa mýho života končila. Chvilkama mi pak ještě bylo smutno, po mamince, po sourozencích, po tý zahradě a šplhání ve větvích, ale byla jsem malá a rychle se otřepala. Zanedlouho se mi to všechno začalo někam vytrácet. Po šesti hodinách jsem se probudila jako Eliška, kočka domácí, toho času načerno ubytovaná na vysokoškolský koleji v Praze s dvěma nevidomejma studentama, který ze mě byli a pořád jsou, co bych to neřekla, celý pryč.
Když si na to najdu čas, a já si ho najdu, budu vám povídat o sobě, o tom jak jsem rok spokojeně vyrůstala na koleji a další dva roky v krásným bytečku v Praze. Povím vám o všech svejch radostech i starostech a nebudu psát jen o sobě. Mí dvounozí přátelé jsou totiž trošku střelení a rok co rok si pořizují nové přírůstky. Takže co nevidět předám štětičku i svojí mladší sestřičce Shanti a konečně i mainskému mývalímu kocouřkovi Gorovi. Čtěte a prožívejte všechno s náma.
Ik-ík.

Sdílejte!  |  O sdílení

8 komentářů

Reklama
Reklama