Su kocór vítací

Su kocór vítací. Povidala panička. Teda vona to řekla jinak – pré: Ty šeš muj majinkaté vítací kočóreček, ňuňuňu ťuťuťu. Jistě chápete, že jakožto skoro pětileté, pěkně udělané brněnské rafan sem si něco takovyho nemohl nechat líbit a byl sem nucené jí vysvětlit, jak se má ke mně správně chovat.

Ale vítací, to teda fakt su. Šak už minule sem psal, že su čiperné a jak se někde něco šustne, tak u toho nesmim chybět. Takže když doma zachrastijó klíče v zámku, tak hnedka vyhópnu na linku a hážu voko, kdo to přišel a co přinesl, a taky očekávám, jak budu pochválené za vyhrabané hajzlík nebo za vylitó vodu, někdy aji za přepychové bobek ufachčené do vany a nebo úhledné bezoárek na prostředku pokoje. Zvlášť za ty dvě poslední věci mě krásně chválijó. Panička říká „Fuj, ty čuně smradlavy“ a já ju při tom drcám hlavičkó do brady a vocáskem jí čistím brejle. Vona pak prská chlupy a za dalšího chválení, jako „Nech toho, ty raple chlupaté, kdo to má furt vometat“ nebo „Kurňa, ty kočky línají snad celé rok,“ jde a převlíkne se. Já zatím zkontroluju, co přinesla z lovu, většinó to nic moc néni, poněvač lovit chodí velké pánik, ten nosí daleko zajimavějši věci. A chválit umí taky moc pěkně. Když řekne „Upaluj z toho masa, ty bestijo chlupatá,“ tak to su z toho celé pryč.

Vonehdá se mně podařilo roztrhnót pytlik móky, co donesl, a v rekordnim čase ju rozťapat po lince. To pánik pochvalnéma slovama teda vůbec nešetřil. Ale když začal řvat neco vo přetržení jakýhosi blbyho kocóra, pojal sem podezření, že máme nové přírustek do rodiny, a vodkráčel sem na skříň hájit svoje rajóny. Tam sem chvílu vyčkával, poněvač podle pánikovéch slov tech novéch kocórů mohlo byt aj několik, ale když dlóho nikdo nešel, tak sem spokojeně usnul.

Blonďák s Mufkó se těchdle uvítacích rituálů vůbec neúčastnijó, ti chrnijó jak dvě mrtvoly a projevujó se až pozdějc večer. Nebejt mě, tak naši ani nevijó, že mají nějaky kočky. Su zodpovědné a mám je fšecky rád.

Sdílejte!  |  O sdílení

10 komentářů

Reklama
Reklama