Už mám své jméno

Dostalo jsem své jméno, panička na mě sice volá Žofíí, Žofko, Žofulo, ale byli jsme u pana doktora a že nejsem žádné béčko, tak mě nechala zapsat jako Žofré, tak nějak, to zní vznešeněji. Pan doktor mě šťouchal v ouškách, nevím, co tam všichni hledají, pochválil nás, že už jsem odčervený (to byl souboj - no, prohrál jsem), taky, že mám čistý kožíšek... cha, mé věrné souputníky panička zahubila hned první den po příjezdu, a tak jsem dostal včeličku a jeli jsme domů.
Bydlet se Skubynkou se mi bude líbit, je opravdu na mě moc hodná, když si chci lehnout na místečko, kde zrovna sedí, tak si tam vlezu a ona mě ráda pustí. Chci ochutnat z její mističky a taky mě ráda pustí. A když si chci hrát, tak je taky asi moc ráda a utíká si zabrat místo třeba na parapetu, kde já ještě bohužel nevyskočím, ale čekám někde poblíž v utajení a jak se hne na zem, tak na ni skočím a kousnu jí hlavně do zadní nožky. Trošičku zasyčí a mňoukne a to se mezi nás cpe panička a dokonce mi hrozí prstem před nosíkem, že se to nedělá, že nebudem kamarádi.
Něco s tím budu muset udělat.
Přišla k nám návštěva. Panička dostala kytku. Byla moc ráda a hledala pro ni správné místečko, ani mi nechtěla dát k ní čichnout, takovou z ní měla radost. Když šla návštěvu doprovodit, tak jsem tu kytku donesl ke dveřím a čekal na ní. Nechápu to. Stejná kytka, stejná mašle a panička vůbec nebyla ráda. Trošičku mě i hubovala, že se ještě musím hodně učit, ale od koho? Skubynka takové skvělé nápady nemá.
Panička si sedá, honem se jí vtírám na klín zapínám svůj motorek, přidám něco ze svých masérských dovedností a plně se soustředím na úkol č.1 - její ochočení.

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama