Mňautobiografie pana Profesora - Revokace

17. 7. 2010
KRUCI!! KRUCI!! Jsem trvanlivej kocour! Přetrval jsem přesun z domku s dvorkem a zahradou do bytu s terasou. Přetrval jsem přeměnu hravého pišišvora Bubu v Hrošíka Předložkovitého, fotbal nehrajícího. Přetrval jsem vpád Tsunamissy. Přetrval jsem vpád Kalassymity. Přetrval jsem útoky tečkovaného kombajnu. Přetrval jsem pohromadu Tajfunů a Kaktusů, přetrval jsem intenzivní výchovu pohromady Blbiesů. Přetrval jsem kde co, jsem již značně zocelenej kocour. Ale co je moc, to je moc!!! Zjištění, že holka zase balí a míní opustit území chalupy, asi nepřetrvám. Vytrvale chodím za holkou. Velkou. Kladu otázky. Totiž, jednu. Otázku. Kladu otázku, proč zase plánuje naši evakuaci dřív, než bylo v plánu. Holka řekla, že musí pracovat. Tsss!! Řekl jsem jí, že taky musím pracovat!! Tady! Nemám dokončenu inspekční cestu po střeše. Nemám dostatečně zmonitorovanou džungli za kůlnou. Nemáme s Tsunamissy dokončenu soutěž Co uvidíš, to ulov. Mám v rybízové spisovně rozpracovaný pěkný tunel, který by měl končit u tarasu a stát se tak překvapením pro holku, až se proboří. Z uvedeného plyne jediný závěr – žádná evakuace nebude.

18. 7. 2010
13.00
A kruci!!! Jsem donucen revokovat svůj vědecký poznatek, že kam čert nemůže, nastrčí něco tečkovaného. Omyl. Kam čert nemůže, nastrčí kluka. Velkého. Netečkovaného. S tou velkou vrčící krabicí. Hned, jak má sluchová čidla zaslechla její zvuk, věděl jsem, že je neodvratná. Katastrofa. Totiž evakuace. Naše. Nucená. Sdělil jsem to Tsunamissy, Kouli a Hrošíkovi. Tsunamissy prskalo, že bude zas potupně vetknuto do přepravovacího vězení. Koule se odkutálela k oknu, aby zjistila, kde je holka. Hrošík pracně shromáždil své dvě buňky a jejich shromáždění využil ke kontrole, jestli holka nezapomněla sbalit misku. Dvoubuňkové shromáždění vyhodnotilo, že nezapomněla, a Hrošík uspokojen pokojně položil hlavu a usnul. Byl jsem zhrzenej kocour. Byl jsem úplně smutnej kocour. Byl jsem tak smutnej, že i kluk si povšiml a vznesl dotaz, co mi je. Holka mu vysvětlila, že jsem naštvanej, protože jedeme domu. Kluk řekl, že doufá, že se to neprojeví nějakými hlasovými projevy v autě, protože k ohluchnutí úplně stačí jekot těch tečkovaných paviánek. Tsss! Jsem důstojnej kocour. K nějakému vřískotu se nesnížím ani v tak mezní situaci, jako je předčasná evakuace. Navíc jsem zkušenej kocour a vím, že vřískot Tsunamissy a Koule budou jako pomsta úplně stačit.

13.45
Tsunamissí vřískot rozvibroval stěny přepravky. Koule vříská a nejvyšší tóny vřískotu vhodně doplňuje rytmickým škrábáním po stěnách přepravky. Hrošík nevříská. Už. Nemůže vřískat, protože blinká. Blinká šikovně přes mřížku přepravky. Na kobereček. Velký kluk říká, že neví, co komu udělal, že má tohle za trest! Pche!! Ještě se ptá! Kdybych nebyl tiše naštvanej kocour, řekl bych mu, že to má za to, že se přihrnul s vrčící krabicí a podpořil tak holku v záměru nás evakuovat.

14.50
Evakuace ukončena. Jsme zpět v domácím území. Jsem nespokojenej kocour, ale jsem také zodpovědnej. Vím, že území je třeba zkontrolovat. Zjistit, jestli nedošlo k nežádoucím změnám. Jdu to prověřit.

14.55
KRUCI, KRUCI, KRUCI!! Došlo!!! Ke změnám!! Jsem naprosto zaskočenej kocour!! V rámci kontroly jsem došel na terasu. Zastavil se. Rozhlédl. Strnul!! Není tady!!! Strom. Velkej. Tak velkej, že jeho větve sahaly vysoko nad terasu. Rostly na nich míčky. Třešňové. V létě. Na fotbálek. A teď je pryč. Zmizel. Jsem úplně strnulej kocour. Strnulá je i holka. Velká. Kouká a říká, že to není možný, porazit tak krásnej strom. Že se jí to snad jen zdá. Teskně ji upozorňuji, že nezdá. Holka mi teskně slibuje, že fotbálkové třešňové míčky mi bude kupovat na trhu. Nevím, co je trh, ale vím, že ty, kteří strom porazili, bych roztrh. Třešňové míčky holka možná uloví někde jinde, ale rozkvetlé větve, pod kterými jsem dával v květnu holkám pusy čumákovky, aby neuschly, a stín, kterým větve bránily, abychom se na slunci na terase neupekli, to určitě nikde jinde ulovit nepůjde.

28. 7. 2010
22.10
A kruci. Tušil jsem to. Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Asi bude snášet. Čert. Pohromadu. Další. Tečkovanou. Jsem snášenlivej kocour, ale vážně nevím, proč čert snáší pořád k nám. Když tím navíc vyvolá reakci. Holka začala snášet taky. Věci, Pobíhá. Říká, že už to bude. Snáší deku, cestovní tašku. Sleduje Kouli. Koule jeví neklid a  něco pokřikuje. Provádím velmi hbitou autoevakuaci. Evakuuji se na území holek. Prostřední a nejmladší. Tsunamissy i Hrošík následují mého příkladu. Velká holka evakuuje Kouli a sebe do území obývákového. Pevně doufám, že se čert nesplete a nesnese pohromadu k nám. Pro jistotu jsem se zakutal do spisovny. Na dveřích spisovny jsem nechal oznámení: Tady nikdo není. Napsal jsem ho srozumitelně, protože si ho přečetla prostřední holka. Řekla, že až přijde na to, kdo jí ve skříni, kde nikdo není, rozhrabal vzorně vyskládaná trička, tak z něj udělá čtyři malé chlupaté. Pche! Nevim, proč chce plýtvat silami na něco, co už v obýváku zařizuje čert!!

23.50
Jsem velkorysej kocour. A uvážlivej. V poklidu spisovny jsem došel k závěru, že jestli k nám čert opravdu snáší pohromadu, mohl bych, časem, až prvky pohromady začnou trochu rozum brát, přispět k jejich výchově a věnovat jim několik studijních lekcí. Zálibně jsem zavzpomínal na učenlivé žáky, kteří původně byli zváni blbísky a pod mým vedením se díky studiu stali vzdělanými a mnohé dovednosti ovládajícími bojovníky. No. Myslím, že nastal čas, abych obohatil svůj spis „Škola hrou“ o další podnětné kapitoly.

29. 7. 2010
6.35
Kruci, kruci, kruci, kruci, kruci!!! Jsem vylekanej kocour!! Vylezla. Holka. Velká. Konečně. Z obýváku. Vešla. Do pokoje. Za námi. Vylezl jsem. Ze spisovny. Lekl jsem se. Holky. Velké. Hodně.
Vypadala odrovnaně. Skoro na vyhynutí. Řekla, že jsou čtyři. Prvky. Pohromady. Tři tečkované, jeden mramorovaný. Že byly komplikace. Že první prvek se hrnul na svět zadečkem napřed. Že Lassy křičela. Že tekla krev. Že prvek si loknul vody a odsávalo se a rozdýchávalo. Že to bylo hrozné. Že nakonec to dopadlo dobře, ale že už nikdy nic takového nechce zažít. A že musí zpátky ke Kalassymitě. Ještě ani nedovřela dveře a už jsem pružně revokoval své rozhodnutí občas věnovat pohromadě svůj výchovný vliv. Ani náhodou!! Jsem sebezáchovnej kocour! Nesmím dopustit své vyhynutí. A když pohromada už v prvních chvílích své přítomnosti takhle odrovnala celkem trvanlivou holku, co by potom udělala se mnou??!!

Piškot Pišutka v. t.

Foto: Vzpomínka na třešeň, která už není, aneb Pod čím budu holkám dávat pusy čumákovky májovky???

Sdílejte!  |  O sdílení

17 komentářů

Reklama
Reklama