Na střeše (Bertrandova verze)

Z místečka, kde jsem seděl, byl parádní výhled po okolí. Slunce mi pražilo do kožichu, štěkavci uvázaní do oprátek se plahočili kdesi dole pode mnou a mírný vánek mě lehce lechtal po ouškách. Z dálky sem doléhalo vrčení aut, šumění stromů a halekání na mně zcela neznámou bestii, které se doporučoval urychlený návrat domů. Krásný rozhled mi kazil pouze páníček, jehož horní polovina těla trčela ze střešního okna, šermovala rukama a řvala, že si pro mě přijde. „Nekřič na něj, nebo se lekne a spadne,“ fňukal někde paniččí hlas. „To bych mu doporučoval!“ mínil páníček a velmi naléhavě paničku žádal, ať sundá jakéhosi kocoura. Páníčkovo dobře živené a do půl těla vysvlečené tělo mi kazilo estetický dojem z krásného dne, takže jsem znechuceně vstal, protáhl se, a za úlevného šepotání „vidíš, jak je hodnej, už se vrací,“ se posadil zády k rušivému elementu. Na lávce pro kominíky jsem strávil celé odpoledne a domů jsem se vrátil oknem do koupelny. Příjemný zážitek ve mně zanechal krásné vzpomínky a také jistotu, že celá střecha patří siru Bertrandovi a bude potěšena veškerými jeho budoucími návštěvami.

Příště jsem proto zdrhnul přímo z terásky, a jak jsem si to štrádoval po okapu, začalo to za mnou dunět, jako když se žene stádo slonů. Namířil jsem si to dál než obvykle, abych Willarda setřásl. Doputoval jsem až nad střechu nad vedlejším vchodem a začal nahlížet do oken. Brzo jsem se octnul na terásce. Chtěl jsem zrovna vejít do bytu, když tu proti mně vykročila cizí dvounožkyně. Pátravě se na mě podívala, rozhlédla se kolem, pak koukla zas na mě a povídá: „Čičí.“ Začal jsem usilovně přemýšlet, jakou vzácnou ideu mi tím chce sdělit, a doufal jsem, že svoji myšlenku nějak plodně rozvine. „Čičí,“ zklamala mě dvounožkyně. S útrpným zasyknutím jsem ji přestal brát na vědomí a prošel kolem ní do bytu.

Moje nové ocelotárium bylo na mou počest slavnostně vyzdobeno příjemně šustivými kusy igelitu, nalepenými na nábytku. Jak jsem se tak procházel po místnosti, vešel tam nějaký dvounožec, který vůbec nevypadal, že si přišel popovídat s dvounožkyní na téma „čičí“. Zdálo se mi, že bude nejlepší, když sir Bertrand zmizí po anglicku. Rozběhl jsem se místností, vyběhl po bílé a mokré stěně nahoru (a nechal na ní jak otisky svých tlap, tak pár chlupů), proskočil oknem a pelášil po střeše domů. Když jsem běžel kolem jednoho z otevřených oken, vyhupslo z něj něco šedýho a pádilo to za mnou. Domů jsme s Willardem dorazili současně a pro jistotu se tvářili, jako že nic.

Sdílejte!  |  O sdílení

14 komentářů

Reklama
Reklama