Jak se z nalezené kočičí miniatury stala kočka jak má být

Jak už jsem psala nedávno, našli jsme u chalupy kotě. Maličké, vyhublé, mokré a promrzlé stvořeníčko, s pisklavým hláskem a blankytnýma očima.
Už během prvních záchranných aktivit po nálezu zbědovaného černého klubíčka jsme se rozhodli ho adoptovat, byť jen dočasně, kdyby náhodou někomu patřilo a jen se zatoulalo (což se nepotvrdilo; jak pravil klasik, lidi jsou zlý a doba je špatná).
Koťátko bylo opravdu hodně maličké, mělo ještě nádherně modrá očka, proto když jsme ho vysušili, opečovali a nakrmili, museli jsme ještě suplovat mamku kočku a masírovat milému klubíčku bříško a šimrat vatičkou zadeček, aby se vyčůralo. Bylo jasné, že není ani čtyři týdny staré, což nakonec potvrdil i veterinář. Péči jsme proto nastavili odpovídajícím způsobem – četnost krmení i vylučování. Kotě se nám odvděčilo tím nejkrásnějším způsobem. Viditelně pookřálo a krásně se spravilo. Už to nebyla jen velká hlava a chumel chlupů na vyhublém tělíčku; začalo konečně vypadat jako normální zdravé kotě. Dokonce se poměrně rychle (k velké radosti všech zúčastněných) naučilo používat i kočičí záchodek.
Jedinou stopou po neradostném vstupu do života zakrátko zůstala jen zalomená špička ocásku.

Současně s péčí o nový přírůstek jsme museli vyřešit jeho seznámení s naším chalupovým, napůl venkovním kocourkem Princeznou, kteréžto jsme takto bez jejího vědomí (a výslovného souhlasu) pořídili kočičího parťáka, přestože jsme si hned nedokázali představit, jak bude tento počin naším drahým osmiletým kocourkem přijat.

[Pozn. aut.: zmatek a záměna ve jmenných rodech jsou odrazem reálné situace. :) Kocourkovi se jeho chlouba vyvíjela pomaleji, takže dostal holčičí jméno dřív, než jsme \"prohlédli\". A zvykejte si pak na něco jiného, že... :)]

Přes naše nevýslovné obavy se Princezna zachovala jako pravá dáma (ehm), a svého nového společníka okázale ignorovala. Zpočátku neměla s kotětem příliš mnoho starostí, to mělo o zábavu postaráno... Prozkoumávalo neznámé prostředí, zvykalo si na své dvounohé otvírače konzerv a rostlo jako z vody. Táta, jakožto jediný trvalý obyvatel chaloupky a stálý kočičí pečovatel, začal malé klubíčko oslovovat \"Čertíku\". Ale ouha. Z malého klubíčka, které se sotva vešlo do dlaně, vyrostla zakrátko malá kočičí slečna. Ano, zase špatně. Člověk najde to správné jméno (byť ne zrovna invenční, že), které vystihuje náturu zvířátka, a bum! – ona to není holka, je to kluk, tedy v tomto případě právě naopak. Nuže, proč nemít kocourka Princeznu a neoslovovat ho/ji v ženském rodě, a kočičku Čertíka a neříkat jí \"tytyty, kluku jeden ušatej\", že... Když už zmatek, tak pořádně... :)

Jak náš Čertík rostl a zvykl si na nový domov, začal v rámci zdravých, sportovně-adrenalinových aktivit podnikat výpady na Princeznu, která vše statečně snášela s téměř stoickým klidem. Pouze pokud Čertíkovo pokoušení přesahovalo snesitelné meze, usměrnila ho tlapkou a měla zase na chvíli klid. Toho se jí ale v obyvatelných prostorách, okupovaných černým přistěhovalcem, přece jen nedostávalo dostatečné množství, proto bývala venku “v divočině” častěji, než bylo zvykem. Časem jsme přišli na fintu, jak dopřát Princezně nerušený odpočinek v teple – nechali jsme ji spát v mém pokoji a Čertíka expedovali za zavřené dveře do kuchyně. Nikdo neprotestoval. Jen Čertík neměl tolik kočičího společenského vyžití, jak by si asi přál. To se mělo brzy změnit ještě dramatičtěji. Princezna na podzim vážně onemocněla, a přes veškerou lásku a péči, náročnou a zdlouhavou léčbu, jsme ji jednoho lednového nakonec ztratili...

Čertík osaměl a bylo na něm znát, že mu chybí ztracená společnost. Nic naplat, nebylo-li možné hrát si se čtyřnohými, přišli jsme na řadu my dvounozí. Někteří dvounozí. Z pobytů strávených s tátou na chalupě jsme se vraceli doškrábaní a dokousaní víc než kdy předtím. Táta byl vesměs ušetřen, jednak se do kočičích hrátek příliš nezapojoval, jednak byl Čertisku věrným společníkem po celý týden a staral se o každodenní doplňování misek, takže byl v Čertíkových šelmovsky žlutých očích takřka na piedestalu. Nashromážděnou energii pak kočičák uvolňoval vždy po našem příjezdu dalším a dalším okusováním a lovením. Přestože už je to velká slečna, tato aktivita ji dosud nepřestala úplně bavit, vedle vymýšlení jiných, originálních kočkolumpáren je to její nejoblíbenější činnost. Je to zdravá, krásná kočičí holka s velkou chutí do života. Kočka jak má být.

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama
Reklama