Klub syrového hovězího

Ahoj, kočičáci, po dlouhé době vás opět zdravím, abych předala všem něco ze svých životních postřehů a zkušeností. Když tak pročítám jiné kočičí deníčky, tak se teda nestačím divit. Co to, proboha, vidíte na tom kuřecím mase? Vždyť je to suché a nechutné a jeden má pocit, že žvýká peří... no, fuj. Tak, pro pořádek, já se teda do vašeho klubu krájených kuřet vůbec nehlásím. A je mi líto, že jste tak hluboce klesli, milí kočičáci. Já teda zakládám proti vám „Klub syrového hovězího“! Tak si kočky pamatujte: I když „v přírodě kočka krávu neuloví“, nejlepší masíčko je prostě hovězí – a syrové ještě lepší. To vím nejen podle vlastní a Čertinčiny chuti, ale i z doslechu. Naše podřízená (ona si myslí, že velitelka) si často vzpomene na našeho předchůdce Macka nalezence, který už byl tak rozmazlený, že nic jiného nežral. Když mu chodila kupovat maso přímo k řezníkovi, tak ten prohlásil, že by chtěl být u ní doma kocourem, jak se měl Macík dobře. A musím vám sdělit, že i my dvě (Očenka s Čertinkou) jsme na to, co je nejlepší, přišly velice brzy. Dokonce si myslíme, že hovězí je lepší než ryba. A to i pro rybu bychom se občas přerazily, jak utíkáme, když se objeví na stole nebo na misce pro nás. Zato když je na pořadu dne kuřecí kapsička, tak z ní olížeme svorně pouze šťávu – a kuřecí kousky obvykle uschnou na misce, kde potom vypadají stejně jako nechutné a tvrdé granule, co nežerem ani omylem (marně se naši podřízení snaží nám je občas vnutit, obvykle to končí vyzvracením na koberec, aby si pamatovali, co nám teda vůbec nechutná!). Výjimku tvoří jen čerstvě upečené kuře, nejlépe „á la bažant“, tedy prošpikované slaninou... to je žrádlo! Ale stejně nic na světě nepřekoná syrové hovězí, i když přijmeme blahosklonně i vařené, když to musí být. To si nenechte kočičáci nikdy ujít! Ručím vám za to svým pruhovaným ocasem, že po ochutnání mi dáte hromadně za pravdu. Jenže poslední dobou máme tuto lahůdku málokdy. Prostě drahota... No, to by jednoho namíchlo. A přitom sekáme jenom dobrotu. Snažíme se být hodné, jak se tulíme k naší podřízené v posteli. Pravda, je to asi na úkor jejího pohodlí, jelikož nás občas z peřiny vytřepe, když už nemůže vydržet nepohnutě, aby kočičky nevzbudila. Taky kočkolit rozhazujeme jenom občas, po ránu, když už jsme hlady nervózní a nikdo se nemá k tomu, aby vstal a nakrmil nás. Ale KDO TO MÁ VYDRŽET!!! Už ve čtyři ráno lezu po zdi hlady a naši podřízení si klidně vyspávají. Kde je tady nějaká zodpovědnost k ubohým živým tvorům? Budeme asi muset zavést jiný pořádek. O to se, pravda, už nějakou dobu staráme. Čertinka si zvykla budit škubáním záclon a já povlaků na peřinách. Sice za to vždycky dostaneme (teda pokud neutečeme dřív – a to skoro vždycky utečeme), ale jistě uznáte, že výchova nezodpovědných musí pokračovat...
Naši podřízení na nás ale mají jednu vychytávku, kterou nás umravní, což jenom velice nerada přiznávám – a jenom vám, jim nikdy! A to je návštěva lidského kotěte. Tento tvor nám začal být nebezpečný (teda začala, ona je to holka jako my), jakmile zvládnul samostatné běhání po dvou. Navíc má jednu zbraň, proti které nemá odolnost žádná kočka, a sice pištění. Jak jistě sami víte, my kočičí dámy a kočičí světáci i moulové, máme velmi citlivý sluch a milujeme nadevše TICHO!!! Pokud se ale přiřítí to malé jedenapůlleté lidské kotě a začne pištět a kvičet čičííííí... jsme z toho úplně na nervy a nestačíme vyhledávat úkryty, protože lidské kotě je mazané a chápe, že má hledat. Jindy bychom si sice rády hrály na schovku, ale takto teda ne! Já se občas osmělím a nechám se pohladit, jenom pro formu, protože si myslím, že dá potom pokoj, ale Čertinka má z ní přímo psotník, ač je kočka, a zděšeně prchá. Nakonec se jí přece podaří nalézt bezpečný a ostatním neznámý úkryt, kam zaleze a celý den se neobjeví, stěží si doběhne zhltnout trošku obsahu kapsičky, než nás to dvouhohé mrně zase objeví. Takže uznáte, že jsme potom hrozně hodné a to syrové hovězí si opravdu zasloužíme, když po odjezdu nezvaného nájezdníka můžeme konečně opustit naše úkryty. A to už máme hlady úplně plochá bříška. Tak si to vynahradíme přecpáním. Pak jsme zase dlouho hrozně hodné, protože to množství potravy přece musíme v klidu strávit, že?
Tak se konečně můžeme rozvalit na křeslo, na pohovku, na knihovnu, před obrazovku či na koberec, jak je ctěná libost, a jenom po očku sledovat cvrkot kolem nás. To znamená občas kouknout, jestli naši podřízení sedí v klidu vedle nás nebo chystají další zasloužená sousta, aby si nás udobřili. Znáte to, chvilku je třeba dělat drahoty, jako že za kousek žvance si nás nikdo nekoupí... Teprve potom je na světě zas krásně! Tak si to užíváme. Klídek a leháro! Zdar krásnému nicnedělání volá Očenka s Čertinkou.

Sdílejte!  |  O sdílení

11 komentářů

Reklama
Reklama