Bouřlivé období

To vám byla hrůza! Hromy, blesky... příšerná bouřka...
Asi bych nejdříve měla objasnit, proč jsem tak dlouho nechala ležet deníček v prachu a co všecko se za tu dobu stalo. Naposledy jsem psala o mém mrouskání a tady by bylo asi nejvhodnější navázat. Tak tedy... jednoho dne jsem se rozhodla, že půjdu zjistit, kam a k čemu mě vede to příšerné nutkání. Vyšla jsem ven, ale nezůstala jsem na zahradě jako obvykle, tentokrát jsem se vydala dál. Netrvalo dlouho a potkala jsem krásného, mourovatého a urostlého kocoura. Hned jsem za ním pelášila a už z dálky jsem se mu chlubila, že se mrouskám. Co se dělo pak bohužel nemůžu zveřejnit (co kdyby se k mým zápiskům dostal nějaký neplnoletý dvounožec). Tak jsem tedy pochopila důvod mého, doposavad tajemného, nutkání. Přesto, že cíl cesty byl splněn, rozhodla jsem se podívat se ještě dál. Potkala jsem mnoho kočiček a kocourů, ale že se mrouskám, jsem pověděla jen jednomu, krásnému červenému Briťákovi. Víc jsem toho stejně nestihla, protože mě unesli nějací dvounožci, kteří zvláštně voněli. Zavřeli mě v jejich pelíšku a nechtěli mě pustit domů. Mysleli si, že jsem zatoulané, vyhublé koťátko, které nemá domov. Vysvětlovala jsem jim to po kočičácku, ale nerozuměli mi. Po čtyřech dnech se ale dveře jejich pelíšku otevřely na delší dobu a já utíkala domů. Po cestě jsem si všimla, že téměř na každém stromě, sloupu a jiných příhodných místech, visí plakátek s mojí fotkou a nějakým nápisem. Doma jsem se dozvěděla, že mě takhle hledali moji dvounožci, kteří prý o mě měli veliký strach. Spapala jsem všecko, co jsem viděla, i to, co jsem neviděla, dosyta jsem se napila a prospala dva dny. Během následujících dvou měsíců mi neuvěřitelně narostlo bříško a páníčci o mě pečovali se zvláštní něhou a zájmem. Už asi chápete, jak se mi můj výlet vyplatil... před 9 dny jsem porodila 5 nejkrásnějších koťátek na světě.
Teď jste již v obraze a já můžu vyprávět o té včerejší příšerné bouřce. Normálně se bouřky nebojím, vždyť jsem neuvěřitelně statečná kočka, ale včera byla ta bouřka opravdu zvláštní. Už dvě hodiny před tím, než začaly padat první kapky a lítat první blesky, jsem byla příšerně nervózní. Věděla jsem, že se sem něco žene a snažila se to páníčkům vysvětlit usilovným mňoukáním. Marně. Vůbec nechápali, co jim chci naznačit, a ještě ke všemu otevřeli všechna okna, protože z mého dýchání s vyplazeným jazýčkem usoudili, že je mi horko (no, nemám zrovna nejbystřejší dvounožce). Rozhodla jsem se tedy odnést koťátka do bezpečí. Vzala jsem mého nejoblíbenějšího (Zrzečka, o němž všichni tvrdí, že je rozmazlený, a ještě ke všemu, že ho rozmazluji já... takové pomluvy) a odnesla ho do bezpečí mrňavého kumbálu, kde jsem ho schovala mezi vysavač a žehlicí prkno. Samozřejmě, že můj nebystrý dvounohý páníček upaloval za mnou, Zrzečka mi vzal, vrátil ho do porodnice a zavřel dveře, takže jsem už neměla kam ty moje drobečky ukrýt. A když jsem podruhé vynášela Zrzečka z porodnice, panička mi překážela tak neskutečně hloupě, že jsem ho upustila do misky s vodou. To bylo křiku a pláče... Jenže to už začalo bouřit a foukat, takže dvounožci začali urychleně zavírat okna a dveře, které předtím tak inteligentně otevřeli (to brzy, že?), a já mezitím vymýšlela, kam ty moje nebožátka před tou strašlivou bouřkou schovám. Naštěstí se moje kamarádka a teď už teta Trejsinka od malička strašně bojí bouřky a dvounožci jí proto staví z bouřceodolné deky bouřceodolný, krytý pelíšek v koutku ložnice. Tento pelíšek se mi zdál opravdu příhodný pro schování koťátek, a tak jsem se s tetou Trejsinkou domluvila, že je k ní schovám. Když se zhaslo a dvounožci se uložili k spánku, začala jsem potichu přemisťovat koťátka do bouřceodolného krytu, kde mi je mezitím Trejsinka hlídala. Nejprve samozřejmě Zrzečka. Občas jsem se přišla pomazlit s paničkou, aby na mě nepadl stín podezření, že je zase někam odnáším. Panička nezpozorovala nic, ale za to páníček, ten má snad oči a uši všude. Rozsvítil a ukazoval paničce, jak se s koťátky i Trejsinkou tiskneme v bouřceodolném krytu. Naštěstí jsme obě udělaly psí a kočičí oči, takže páníčkové neměli to srdce a už ani sílu přestěhovat mi koťátka zpět do porodnice. Celou noc jsme s Trejsinkou hlídaly koťátka a teprve ráno jsme usnuly. Páníček nás zvěčnil v té černé krabičce, co dělá obrázky, a panička mi opět přestěhovala koťátka do porodnice. Opět proti mé vůli. A já je opět musela odnosit zpět k Trejsince na pelíšek. Zalíbilo se mi tam. Asi už zůstaneme. Trejsinka nemá nic proti tak proč ne.
Tak já se jdu věnovat těm mým capartům, hlavně zrzeček potřebuje pořádně olízat a pomuchlovat, mějte se tu krásně a já se zase brzy ozvu.

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama