Obsazení nového území

Moji milí zlatí kočičáci.
Událostí je tolik, že to vůbec s Čertinkou nestíháme sledovat. Stále se něco děje. A naše podřízené jsme ještě stále nevychovaly k obrazu svému. Marně se snažím shazovat lampu na vysoké noze, matně zatínám drápky do pokojového stromečku fíkusu... Celý účinek toho je, že se mne snaží polapit a plesknout po zadku. To se ale nikdy nepodaří a k velké nevoli našich domácích se z toho vyklube vždycky pro nás jenom příjemná honička na schovávanou a honěnou. Samozřejmě, že to první přestane bavit naše podřízené. Tedy, jako hráči se zrovna neosvědčili, jako aportéři kapsiček jsou podstatně lepší. I když i to je jim občas nutno připomínat, že misky jsou už příliš dlouho prázdné! Někdy na to i nereagují. To je tehdy, když usoudí, že máme bříška pěkně kulatá a nemáme zapotřebí se přejídat. Nevím, jak vy ostatní, ale já mám pocit, že kapsiček a masíčka není nikdy dost.
Ale teď odbočím od otázky zdravého stravování. Malé lidské kotě už u nás dlouho nebylo. Nevíme, čím to je, dokonce se nám snad po něm někdy stýská, když si s námi „na schovku“ nemá kdo hrát (anebo nechce). A tak jsem vyzkoušela, na co tady po něm zůstala dočista nepotřebná nádoba. Prostě jsem ji po kočičím způsobu pokřtila... počůráním. Kupodivu se nad tím nikdo nezlobil. Později jsem zaslechla, že to je snad záchůdek pro lidské kotě! No řekněte sami, není to smůla, když chci provést malou rošťárnu – a ona se mi nepodaří? Ale jednou se mi podařilo obsadit nové území před Čertinkou. Naše podřízená přinesla balíček něčeho placatého. Z toho se po sestavení vyklubalo ono nové území... říkají tomu postýlka pro panenky lidského kotěte. No, mezi námi, mělo by se to jmenovat postýlka pro kočičky. To usoudila celkem hbitě i Čertinka, ale byla v akci pomalejší než já, takže jsem ji stihla odstrčit a obsadit území sama. Uznejte, že mi to sluší! Ale moje vítězství nemělo dlouhého trvání. Po nutné dokumentaci, kdy jsem hrála modelku, mi bylo území zabaveno a neměly jsme z toho nic ani já, ani Čertinka. Odešla jsem uraženě na topení a Čertinka nepohrdla parkováním na skříni střídavě s úkrytem pod peřinou, kde byla ovšem taky brzy odhalena. To už jednoho nebaví, když ho najdou skoro hned. My milujeme schovávanou k nenalezení. Obě vnikáme do jakékoliv skříně i s rizikem, že nás možná nebudou hledat. Občas dojde k nejhoršímu. To máme potom hlad a při zvuku kapsičky se s mňoukáním a škrábáním dobýváme ven. Pokud nejsme okamžitě nalezeny, dopadne to špatně s věcmi ve skříni, to je snad jasné... Nám kočičkám určitě. Co na to ale domácí podřízení? No, to se ani neptejte. Hned máme plno nových jmen jako chlupatci zatracení, potvory kočičí a chlupaté, nebo mrchy nedobré. Naštěstí se umíme zdekovat na nezbytně nutnou dobu a vylézt, když už je náš prohřešek částečně zapomenutý. Pak si zahrajeme na mazlivé hodné kočičky s nevinným pohledem, který by rozmrazil ledy – a máme vyhráno! Určitě vám to nemusím nijak zvlášť vysvětlovat. Tato vlastnost je kočičákům dána do vínku jednou provždy, snad dědičně, a nedá se zapomenout, jelikož je to otázka přežití...
Zdraví vás Očenka s Čertinkou

P. S.: Nad vlajkou klubu syrového hovězího jsme často už přemýšlely, ale vždycky usneme dřív, než se shodneme na dalším postupu. A navíc se docela těšíme na tanečky kolem stromečku, který už nás provokuje na balkoně. Což teprve, až se ozdobí a bude po čem packovat!!! To bude bájo.

Sdílejte!  |  O sdílení

2 komentáře

Reklama
Reklama