Zaregistrovat se   Přitlapkovat se
Přitlapkujte se tady:

Jméno:   Heslo:    

Pokud ještě nemáte svůj modrokocouří účet, zaregistrujte se! Registrací souhlasíte s podmínkami používání.
Zapomněli jste heslo?
Vyhledávání

Nahrává se...
Datum10. března 2012  |  KočičákJulinka (6)  |  Zobrazení celkem/dnes1 025 480 828x / 1x

Můj poslední únor

Můj poslední únor

Milí kamarádi, někteří z vás mne znají coby kočku dobrodružku, kočku horskou lesní. I tentokráte se budu snažit dostát své pověsti a budu vám vyprávět o několika dobrodružstvích, jež jsem zažila. Vše se událo v časném předjaří, tedy v době na první pohled nevlídné. Sotva jaro s pomocí sluníčka přes den proklouzne, zima vše přes noc zpět zmrazí. A protože ještě před nedávnem mrzlo, až praštělo, sníh se udržel i u nás v lese. Není to nic neobvyklého, ale já již dávno nežiji na horách, kde jsem se narodila. Svůj brloh teď mám u Dvounožce, jež žije ve velkém městě člověků. To město je tak velké, že svým teplem rozpustí mnohdy všechen sníh, i když je zima. My naštěstí bydlíme na jeho samotném okraji a do lesa to máme kousek. Sama však do něj nechodím. Všechny své výpravy podnikám se svými věrnými dvounohými a v téhle době potřebuji jejich pomoc dvojnásob. Cestičky, po nichž dvounozí chodí, byly sice bílé, neležel na nich však sníh, nýbrž sůl. Co taková sůl dokáže, to dobře znají třeba naši odvěcí rivalové i kamarádi, psi. A což teprve stromy, ty kdyby mohly mluvit! Ale nemohou a tak jim nezbývá nic jiného, než stát na místě a trpět. Já se však přes taková nebezpečná místa dostanu bezpečně a suchou packou. Dvounožec mi totiž kdysi dávno pořídil přenosný pelíšek a v něm mne vlastnoručně dopraví až k lesu.
Jednoho dne se jaro ozvalo oteplením, ale paní Zima hned naděje zchladila hustým sněžením. Dvounožec ví, že mám ráda, když se kolem něco děje, a tohle bylo něco pro mne. Dostala jsem do pelíšku teplý kočkofor, kožíšek navíc a vyrazili jsme. Zanedlouho mne již hromady bílého nic studily do tlapek a já se nemohla rozhodnout, kudy dál. Všechen ten sníh byl totiž úplně čerstvý a bylo ho moc. Tedy alespoň pro mne. Přestože jsem se snažila roztahovat packy co to šlo, při každém kroku jsem se bořila až po břicho. Dokonce i stromy okolo se sehnuly pod tím mrazivým nákladem. Zírala jsem na tu záplavu kolem a čekala, až mi Dvounožec prošlápne cestu. Již z dob minulých totiž vím, jak únavné je tímhle se prodírat. Přeskakovala jsem tedy z jedné jeho stopy do druhé až na pěšinku pod kopcem. Tam jsem zastavila a začala volat do svahu. Dělám to poměrně často, když je ve vzduchu ještě cítit vůně nenadálé změny. Po prudké bouři, po vichřici, chumelenici, tehdy často volám. Dvounožec tomu říká volání divočiny. Ale nikdy mi nikdo neodpověděl. Jen pernatci. Těm nikdy nic neunikne. Můžete utíkat, plížit se a maskovat, dříve nebo později vás stejně jeden z nich uvidí a spustí poplach. A na konci stařičké hráze jich poletuje dost i v zimě. Dvounožec jim totiž občas nasypal zobání k jednomu stromu pod svahem a zakryl jej kusem kůry ze starého pařezu. Ale to už je dávno a provizorní kryt proti sněhu či dešti je fuč. Na to místo ovšem pernatcům dodnes přináší něco do zobáčku i neznámý cizí dvounožec. Ti si vše dobře pamatují a pokaždé poblíž nějaký poletuje, kdyby náhodou. Nejinak tomu bylo i dnes. V tomhle bílém nadělení mne však ani nenapadlo zkusit se za nějakým plížit. Chlad na tlapkách mi připomněl, že musím udělat něco důležitého, tak jsem si přidřepla a pak vše pečlivě zahrabala. Hupsla jsem zpět do Dvounožcových stop a následovala jej až k dalšímu místu. Tentokráte k vysokému pařezu, na nějž dostávájí opět opeřenci další malou svačinku. Dvounožec se trošku zlobil, že jsem vyskočila až nahoru. Ale já jsem tak šikovná, že jsem ani semínko neshodila. Vždyť kterápak kočka by odolala místu, z nějž je tak dobrý rozhled? Avšak Dvounožec z téhle malé pozorovatelny shrnul jen polovinu sněhové čepice a tak mi vůbec nevadilo, když mne sundal dolů. Zase jsem skákala ze stopy do stopy, nechávajíc mu malý náskok. Musím si totiž občas olíznout tlapky, aby mě na nich roztopený sníh nezmrznul. Nesmím však zůstat na místě dlouho, to by mi byla zima. Té se, i když mám hustý kožíšek, přece jen neubráním. A když už někde sedět zůstanu, vezme mě Dvounožec na rameno. Za další hrází je místo, kde lze chytit nějakého toho hlodavce, a tak jsem zase seskočila na zem. A opravdu. Za chvilku se mi zdálo, že cosi slyším. Byla to myš, ale schovaná pod sněhem. Jistě i ona mne zaslechla a ani se nehla. Můj lovecký instinkt již ale pracoval na plné obrátky. Švihala jsem ocasem prudce do stran, oči upřené do místa, kde by se mohl hlodavec objevit. Můj výtečný sluch byl nyní mou hlavní zbraní, jak kořist odhalit. A také trpělivost. Má, a koneckonců i Dvounožcova. Bez ní to nejde, to bych nikdy žádnou myš neulovila. I tentokrát se chvíle čekání vyplatila a hlodavec se prozradil. Ve stejném okamžiku se můj ocásek zastavil, lehounce se zachvěl, dvakrát jsem neslyšně přešlápla a HUP! U ďasa! Ten sníh! Bylo ho tolik, že jsem do něj zahučela až po čumák. Packy mi podjely a drápy se zabořily do prázdna. Rychle jsem jimi několikrát sekla o kousek dál, ale bylo již pozdě. Hlodavec zmizel v jednom ze svých nesčetných úkrytů. Ještě chvíli jsem se jej pokoušela najít, ale narůstající chlad mne vyhnal zpět na prošlápnutou pěšinku.
Přes loveckou horečku jsem na zimu i čas úplně zapoměla, zato Dvounožec již opodál netrpělivě přešlapoval. I přes neúspěch jsem dostala pochvalu a vzápětí si to zamířila do Bažantího lesíka. Ten se totiž trochu zvětšil, když ohradu k němu přiléhající, jeden z člověčích správců lesa odstranil. Bažantí mu říkáme proto, poněvadž jsem se zde kdysi poprala s jednou bažantí slepicí. Že jsem se s jedním z těch velkých pernatců opět setkala, ale o pár dní později, bude ještě řeč. Tentokráte zde žádný nebyl, navíc sněhu bylo tolik, tak jsem od průzkumu upustila. Dvounožec se mezitím vyškrábal na kopec nazývaný pro svou strmost K2 a zamířil k paloučku. Já obvykle chodím nahoru jinudy, skrze lesík. Celou dobu totiž chodím sama, jen v postrojku. Vodítko již nepotřebuji, navíc by mne omezovalo. Máme ale s Dvounožcem domluvu, že mne na vrcholu počká. Abych to věděla, začne pokaždé pískat a já mu z lesíka odpovídám. Tak přesně vím, kam jít a že je nahoře bezpečno. Nyní jsem musela jít v dvounožcových stopách.
Náš palouk již paloučkem není, ale my tomu oblíbenému místu stále tak říkáme. Abych se pochválila, Dvounožec mu říká po mně, Julinčin palouk. Dnes na něm roste mladý lesík a ten zase nazýváme Zaječím lesíkem. To proto, že jsem zde zakousla jednoho zajíčka. Teď už nikoho zakusovat nehodlám, protože dostat se až sem po zasněžených cestičkách mne docela unavilo. Přesto jsem zmizela pod mladými smrčky a buky. Rostou jeden vedle druhého a mezery mezi nimi vyplňuje bujná, ale uschlá tráva. To vše vytváří členitou síť tunelů, kam se sníh a mnohdy ani déšť nedostane. Často zde přespávají lesní zvířátka, stavějíc si zde jednoduché pelíšky. Stopy a pachy jsou všude kolem. A samozřejmě jsou zde hlodavci. Ty tam jsou ale doby, kdy jsem jich tady ulovila snad rovnou stovku. Teď mají mnohem lepší příležitost se ukrýt, navíc část se jich přestěhovala pryč. Proběhla jsem své oblíbené chodby a zamířila ven.
Dvounožec mezitím nasypal zobání pernatcům a cosi kutil ve sněhu. On tady pro mne mnohdy něco zajímavého připraví. Musím se pochlubit, že jsem mu pomohla s výběrem místa, kde hodlal svůj záměr uskutečnit. Jak nahlížel, z kterého z tunelů vyjdu ven, vystoupil na starou, zasněženou hromadu klestí. Já si to za chvilku namířila vzniklou cestičkou právě na tu hromadu. Zůstala jsem tam sedět, zleva, zprava, sněhu do půli těla. Ale poněvadž jsem byla výše, měla jsem výhled. Dvounožec počal kousek ode mne vršit sníh do jakési kupy. Prý z ní něco bude. Pro mne, pro člověky z jakéhosi internetového Modrého kocouře a možná i pro někoho jiného. Já dostala pod tlapky suchou podložku ze svého přenosného pelíšku a v klidu sledovala pernatce, kteří se ihned slétli a jeden za druhým se poctivě střídali u dvounožcova provizorního zimního krmítka. Vidím odsud i na okraj Bažantího lesíka a pod stromy před sebou. Tam teď bývá myší víc. Zatímco jsem tohle všechno sledovala, ze sněhové hromady, kde se vzal, tu se vzal, narodil se Kočkulák. No po pravdě řečeno, ten mne zase tolik nezaujal, ale ráda jsem přijala jamku vedle něj. Byla tak akorát pro mne, s okrajem aby na mne nefoukal studený vítr a hlavně zase o kousek výš. Seděli jsme tam s Kočkulákem a koukali dál. On se ani nepohnul, já už tak klidná nebyla. Tak nás Dvounožec chytil do té cvakací krabičky, které říká foťák. Prý na památku. Kočkulák že tady dlouho nebude, že přijde oteplení a on se rozpustí. Mnohem dříve než jiné sněhové pozorovatelny, které pro mne před lety zhotovil. Přešlapováním jsem dala najevo, že jsem to tentokrát já, komu začíná být zima, a tak jsme vyrazili na zpáteční cestu. Dvounožec tušil, že ještě něco provedu, a já jeho tušení vyplnila. Napomohl mi k tomu neznámý dvounožec se psem, kteří se objevili o kus dál. Zmizela jsem v nejhustší části Bažantího lesíka a ukryla se opravdu dokonale. Ti dva mi totiž byli krajně podezřelí. Našla jsem si suché místečko u jedné díry a tiše seděla. Vím, že Dvounožec nezmizí a počká u lavičky. Vždy mi nechá chvíli času. Jenže ten v té zimě jakoby běžel rychleji. Schoulená, najednou se mi nechtělo vstát a jít přes ten sníh. A Dvounožec už pískal. A pískal čím dál častěji, protože jsem neodpovídala. A taky proto, že kousek opodál, snad v ještě hustší části, narazil minulý rok na podivného člověka. Ano, i já jej tenkrát viděla! Choval se opravdu zvláštně, vůbec nevypadal, že do lesa patří, a možná byl i nebezpečný. Snad ani ne tak pro mne, jako pro ostatní dvounohé. Ten můj tohle nemá rád, protože na takové chování i já reaguji jinak. Nikdy sice bezhlavě neprchám a ustupuji na známá místa, procházka se nám však neplánovaně prodlužuje. Tentokrát však na tom místě nikdo nebyl, a když se Dvounožec prodral kousek mezi stromy, koukala jsem na něj s výrazem, že přes ten sníh už dnes opravdu, ale opravdu nepůjdu. Odnesl mne tedy na prošlapanou cestičku a chvíli jsem mu mohla sedět na rameni. Protože je to ale domů ještě kus, kočkofor už byl studený a já se z toho dobrou polovinu ponesu ve vychladlém pelíšku, musela jsem zbytek cesty po svých. Nevadí, tady je už prošlapáno a alespoň se zahřeju. Na kraji lesa je jeden vysoký pařez a u něj mé procházky obvykle končí. Vyskočila jsem na něj a vlezla si do kočkotašky. Tím mé dnešní putování skončilo, ale v únoru jsem zažila ještě spoustu dalších dobrodružství. O tom však až...

Julinka



Obsah se nahrává...


Sdílejte!  |  O sdílení
Sdílet přes e-mail Sdílet na Facebooku Odeslat pomocí Facebook Messengeru Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+







11 komentářů

Pro přidání komentáře se prosím přitlapkujte.

 marťas
Kocouřák marťas  Datum17. března 2012 20:04

Julinečko, jsem moc ráda, že Tvůj dvounožec Dušan dal na Tvůj profilek na Micinách odkaz i sem, budu sem chodit číst o Tobě. Je mi po Tobě stále smutno, psala jsem Ti pozdrávky na mně dostupné adresy. Líbí se mi, že navštěvuješ své dvounožce, i Mikimu jsi ukázala cestičku na Tvůj palouček -prostě jsi stále s nimi, protože vás pojí velmi silné citové pouto, které nedokázal přerušit ani Tvůj nečekaný a náhlý odchod za Duhový most. Přeju Ti, abys i tam prožívala takové příhody jako jsi zažila tady na zemi s Dušanem a Mikýskem. Posílám Ti pusinku a pohlazení a mám Tě navždy ve svém srdíčku. Katuška

LuckyL
KocouřákLuckyL  Datum12. března 2012 9:24

Ach, šelmička naša lesná, tvoje vychádzky ma vždy fascinovali...strašne mi je ľúto, že ti ich osud nedoprial viac. :-(

Hanako
KocouřákHanako  Datum12. března 2012 0:11

uff miláčku tys mě zase rozplalaka, teda ty tvoje dobrodružství. Ted už řádíš jinde, a dvounožec nám ještě všechny vyprávění poví víš

 majka
Kocouřák majka  Datum11. března 2012 22:32

Kočkuláka jsem si vytiskla a příští rok si ho taky postavím a vzpomenu si na Tebe Julinko. :-(

Arabela
KocouřákArabela  Datum11. března 2012 12:14

Moc velká škoda, že na to "až" už nedojde :-((

 Radava
Kocouřák Radava  Datum11. března 2012 12:02

Julinko, děkujeme... a hlavně Vám, Dušane.

BáraP
KocouřákBáraP  Datum11. března 2012 11:35

Julinko, Dušané...krásné...díky!!!

 Otík
Kocouřák Otík  Datum11. března 2012 9:02

Julinko, sluníčko, děkuju, Dušane Vám taky.

Karla z Končin
KocouřákKarla z Končin  Datum10. března 2012 22:43

Jsem moc ráda, že ještě můžu s Julinkou prožívat její úžasné procházky. Děkuju.

janina.z
Kocouřákjanina.z  Datum10. března 2012 22:20

Jen tiše sedím a.... Děkuji Julinko, děkuji Dušane:-(

 Matýsek z Kočičí naděje
Kocouřák Matýsek z Kočičí naděje  Datum10. března 2012 19:44

Hrom aby do toho bacil! Moc krásně jsi to Jůlinko napsala! Radovali jsme se z obrázků Kočkuláka a netušili, že je Ti vyměřen tak krátký čas...

Výše uvedené názory a komentáře nevyjadřují stanovisko Modrého kocouře.cz. Modrý kocouř.cz si vyhrazuje právo příspěvky odporující dobrým mravům, v rozporu se zákony nebo obsahující reklamu smazat.

Reklama

Nejčtenější

1
RSS kanály (13x)
Reklama

Reklama

Modrý kocouř.cz (c) 2024

Všechna práva vyhrazena.
O stránkách
Ochrana osobních údajů
Politika využití cookies
Modrokocouří blog
Novinky
Nápověda
Reklama
Kontakt

Archivováno Národní knihovnou ČR
Facebook Twitter Google Plus Instagram YouTube

Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?

Top