Boj o přežití (4) - Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem!

Přišlo jaro, trapič zase začal jezdit na kole. Bohudíky se nepolepšil, a tak jsem mohl pomocí tlapky šmátralky proniknout na balkon a pokračovat v mých "křižáckých taženích" (křižáckých proto, že když mne lidi viděli běhat v 15. patře, dohromady cca 30 m daleko po tom 6cm zábradlí, křižovali se i bezvěrci a muslimové).

Ale co teď? Vlevo nepřekonatelná zeď, vpravo ti hodní sousedé, co mne již nechtěli (pořád ještě si mysleli, že paní má alergii na mne, a zatím to byla ta plíseň pod koberci). Řekl jsem si, že zkusím vpravo ty poslední balkonové dveře, že budou tentokrát třeba otevřené.

Měl jsem z pekla štěstí, byly. Zvědavý jako vždy jsem hupnul dovnitř. Žádný obývák s gaučem, žádná ložnice s postelemi! Místo toho jenom dva stoly plné papírů, dvě židle, skříně s knihami a pořadači, nějaké divné přístroje, žádní dvounožci. Jedny dveře, ale ty byly zavřené. Zrada, dál se tady asi nedostanu. Sedl jsem si vedle toho stolu, pochopitelně blízko balkonových dveří, pokud by byl nutný útěk. Najednou se otevřely ty druhé dveře a vešla dvounožka. Uviděla mne (dělal jsem hodňoučkého kocourka, byly mi teprve 3 roky), sedla si ke mně na bobek, mluvila na mne andělským hlasem, jemně hladila. Řekl jsem si, že to asi bude ten můj toužebně vysněný andělíček strážníček a začal jsem vrnět (prý jako nenaolejovaný šicí stroj). Vzala mne do náruče - bylo mi krásně!

Moje štěstíčko bohužel netrvalo dlouho - za chvilku zvonila Macecha 2., vypočítala si, že jsem tentokrát daleko neutekl. Řekla, že jak můžu, tak zdrhám a že si to se mnou doma vyřídí. Andělíček honem ujišťoval, že to vůbec, ale opravdu vůbec nevadí, když přijdu na návštěvu, že je to je po tom zábradlí ale nebezpečné, nedejbože, co kdyby... Na to M2: "Alespoň by bylo o starost míň." Andělovi se udělalo špatně a začal M2 horlivě přesvědčovat, že bitím se nic nezmění, naopak budu utíkat ještě víc. A. si nechal dát telefonní číslo, že zavolá, když zase přiběhnu.

Od té doby jsem běhal co nejčastěji a A. si mne nechával čím dál tím delší dobu a sám mne nosil k M2. Ta to využívala k tomu, aby jí A. polopaticky přeložil, co jí píšou nebo od ní chtějí úřady nebo trapičova škola (ta většinou nic dobrého). Vždy jsem poznal, že budu odnesen k M2. - A. si přezul boty a slyšel jsem cinknout klíče, a tak hurá pod jídelní stůl, tam je hodně nohou od židlí, bezva úniková prolézačka. Nakonec jsem se nechal chytit a šli jsme k výtahu, potom spojovacím suterénem k M2. Celou dobu jsem se klepal strachy a tisknul v náručí na A. Když ten zase něco přeložil nebo vysvětlil a šel domů, letěl jsem ještě před ním ke dveřím a chtěl jít s ním zpátky. A celou dobu před tím jsem seděl u balkonových dveří a naříkal. Takhle se to dělo několik týdnů.

Jednou M2. řekla A. (bylo to v sobotu), že takhle to se mnou dál nejde, že mne dá do útulku. Prý jí čůrám do postele a na čerstvě usušené prádlo v koši. A. div neomdlel a s očima plných slz řekl, ať ještě počká, že se domluví s svým kolegou z kanceláře. Cestou suterénem domů A. bulil nepokrytě. Kolegovi stačil jeden blik a "Maria chce dát Paschu do útulku" a jen kývnul, měl (a má) mne taky rád.

V neděli se to oznámilo M2, v pondělí dopoledne jel A. dokoupit kočičí potřeby pro můj nový život, který tímto začal odpoledne 18. září 2006.

Takže jak říkáme my, staří latináři: Veni, vidi, vici!

Příště podám report, jak jsem se zabydlel. Zdraví Pascha

P. S. "Anděla" jsem hned povýšil na "Mami"

Sdílejte!  |  O sdílení

11 komentářů

Reklama
Reklama