Jak jsem se ztratil

Konečně jsem ukecal paničku, aby mě taky pustila něco nadrápat. Sama toho nadrápala za poslední dobu až až, tak si teď může dát oraz.

Jednoho jarního podvečera mě vůně jara mě táhla hrozně moc ven. Byl jsem puštěn, protože se obvykle do hodiny vracím sám. Před 22. hodinou si obsluhy vzpomněly, že bych taky mohl jít už domů, protože už musím být vylítaný až až. Volali, obešli dům a okolí a já NIKDE!!! Kdo se ale podezřele ochotně přihrnul domů, byl Fousek. To je docela překvapilo, protože je téměř vzácnost, když se oteplí, aby spával doma. Bylo jasné, že v okolí nikde nejsem, protože bych přilítl s ním. Obsluhy vyrazily s baterkami, prolezly kdejaké křoví, ale před půlnocí to vzdaly.

Ráno okolo 5. hodiny, když jsem nestepoval za dveřmi ani za oknem, začalo hledání nanovo. NIC :-( Potom musely odjet do práce. Doma byl sice kluk, ale ten ležel v patře se zlomenou nohou, takže i kdybych se dostavil, bylo by mi to houby platné. Pátrání na dálku pokračovalo, protože obsluhy obvolaly kdekoho z okolí, zda jsem nebyl někde spatřen. Všichni se shodli na tom, že navečer mě viděli, ale pak už ne. Dokonce ani pošťačka mě neviděla. Panika u obsluh nabírala na obrátkách. Z chování Fouska bylo jasné, že jsem někde v prachu a že on to moc dobře ví.

Jak jen to šlo, obsluhy vysloveně přilítly z práce a pátrání se rozšířilo i do okolí cca 2 km. Obešly toho fakt hodně. Potkaly mnoho kočičáků, o některých ani nevěděly, že se v našem okolí vyskytují. Jeden mi je prý i podobný, ale po mně jako by se slehla zem. Panička zoufalá, před sebou zkoušku, o jejímž úspěšném složení začala vážně pochybovat, začala ze všeho brečet, že mě někdo ukradl. To bych se tak nechal!!! Útěchou bylo, že nikde ve škarpě ani na silnici nenašli nic, co by připomínalo přejetou kočku. To by s paničkou dozajista šlehlo. A tak uběhl celý den a já stále nikde :-(

Pozdě večer se panička vypravila odnést ještě tříděný odpad a opět volala: „Miki, Mikísku, čičí, čičí...“ A někde se ozvalo: „Mňauuu“. Nejdříve si nebyla jistá, že slyšela správně, tak zavolala znovu a odkudsi jí slabý kočičí hlásek odpovídal. Práskla s odpadky a volala znovu a znovu a kočičí hlásek odpovídal a odpovídal, až se dopátrala, že hlásek vychází ze sousedovic garáže. Běžela zazvonit k sousedům a poprosila se, zda by mohli otevřít garáž, že tam mňouká kočka a že bych to mohl být já. Sousedka mě dobře zná, její děti si se mnou hrají, tak neváhala ani vteřinu a letěly obě ke garáži. Garáž se otevřela, ale žádná kočka nevylítla jako střela. Panička tedy zavolala znovu a úplně vzadu se ozvalo šíleně vyděšené kočičí vřískání. Posvítili tam baterkou a naskytl se jim obrázek mě, jak stojím celý vyděšený narvaný v rohu a řvu na celé kolo. Jak jsem byl rád, že vidím paničku, která mě vzápětí vzala do náruče a nesla celá šťastná domů. Doma měli všichni radost, kromě Fouska, který se uraženě honem hrnul ven. Já se okamžitě řítil k miskám, které za malou chviličku byly vylízány dočista dočista a dožadoval jsem se hlasitě nášupu. Spokojeně jsem pak sebou praštil v ložnici na dečku a spal a spal.

A víte, jak jsem se do té garáže dostal? Navečer, jak jsem vylítl ven, tak jsem běžel k sousedům do tújí, které mají hned vedle té garáže, a já se tam chodím moc rád válet. Soused si tam s někým povídal, nevšiml si mě. Zato já si všiml, že vrata garáže byla maličko povysunutá. Stačila chvilka, abych tam nepozorovaně vnikl. Než jsem všechno prozkoumal, už jsem nemohl ven. Sousedi druhý den nikam nejeli, tak jsem tam zůstal, zalezl a spal.

A závěrem? Panička zkoušku udělala. A asi za týden se to samé stalo Fouskovi ;-). Ten měl větší štěstí, strávil tam jen noc a dopoledne. Takže mu to nemusí být líto, že jsem byl někde, kde on ne. Sousedi si od té doby dávají velký pozor, když zavírají garáž, zda tam některý z nás není :-)

Jo, jinak panička říkala, že nás oba brzy vymění za dvě hodné kočičky, protože zhruba za týden se nám povedl ještě lepší kousek. O tom až příště :-) čau - mňau :-)

Foto: dožaduji se nášupu

Sdílejte!  |  O sdílení

10 komentářů

Reklama
Reklama