Zelenáč na obzoru

Co vám budu povídat, uplynulé dny byly vážně k zbláznění. Zážitků dost i pro kočku. To by mohl jeden mít i sto životů a stejně by to bylo málo. Nové zvuky, nové prostředí, noví dvounožci... jako onehdá!

To vám takhle jednou (po vydatné kuřecí snídani) odpočívám v pelíšku, pěkně zachumlaný do peřin, dopolední siesta svádí k lenošení, když v tom po mně hrábne ruka dvounohé a se slovy: tak pojď, ty pucliku, mě zavřela do přenosné kukaně. To se mi ale vůbec nelíbilo, tak jsem začal řvát na celé kolo. Dvounohá mě chlácholila, že se není čeho bát, že jde o mé dobro a já nevím co ještě. Přehlušil nás až zvuk motoru a já pochopil, že se někam jede. Zbystřil jsem. Že by výlet ve dvou? Nebo nákup něčeho masitého na zub?

Po chvilce se ale motor utišil a dvounohá mě s podivným výrazem ve tváři vytáhla z přenosky a podala do neznámých rukou. Jejich vůni jsem vůbec nedokázal identifikovat. Patřily nějakému dvounohému v zeleném mundůru. Na to jsem vůbec nebyl připraven. Chtěl jsem prchnout. Hledal jsem nejrychlejší únikovou cestu. Jasně, přes krk toho zelenáče. Hop! Jenže on byl rychlejší. Jediným chvatem mě strhl zpátky dolů a sevřel trochu pevněji. Sakra, asi nějaký profík. Představte si, že on na to reagoval naprosto vyčerpávajícím smíchem. Prý takový prcek a tolik odvahy. Taková drzost. Mé britské gentlemanské ego utrpělo krutou ránu. Grrrr... grrrr... no počkej! Chtěl jsem tasit drápky a pořádně mu to vytmavit, ale vzpomněl jsem si, že mi je dvounohá ráno ostříhala. Prý abych byl krasavec. Vyčítavě jsem po ní hodil pohledem, povzdechl si a víc se nevzpíral. Aby toho nebylo málo, strčil si mě ten dvounohý do kapsy a promenádoval si to se mnou po ordinaci. Hrozně se mu líbilo, že jsem takový záprdek.

Pak mě postavil na váhu, zkontroloval můj tygří chrup, ušiska, prohmatal bříško. A pak to přišlo. Zrovna, když jsem se k němu otočil zády, abych si postěžoval dvounohé, něco mě ukrutně štíplo do kožíšku. Jauvajs! No počkej, ty zelenáči, až mi dorostou drápky, já ti to spočítám. Měl jsem pořádnou chuť zakousnout se mu do ruky, ale dvounohá byla rychlejší a už mě muchlovala. Prý jsem moc statečný kocourek, prcek, puclik... Hrozně mě u toho rozcuchala. Potom ještě chvilku klábosila s tím zelenáčem, a pak jsme jeli domů. Já už neměl moc síly, byl jsem malátný a chtělo se mi spát. To se prý po očkování stává. Dvounohá mi k obědu přilepšila trochou tvarohu za statečnost, já spokojeně usnul a spal jako kotě. Příště musím být více ostražitý a vybavený k boji.

Sdílejte!  |  O sdílení

7 komentářů

Reklama
Reklama