Jak jsem se dostal k mé milující rodině :-)))

Na podzim roku 2013 jsme byli s mým přítelem u naší babičky. Večer asi kolem 22. hodiny šel přítel na dvůr a vrátil se se slovy: "Venku u hlavních dveří jsou malá koťátka, já vyjdu ven a tam leželo zchumlaných 5 malých drobečků. Okamžitě bez váhání jsme jim venku udělali teplý příbytek a každý den se těšili a pozorovali, jak se jejich kočičí maminka o ně pečlivě stará.

Koťátka odrostla. Jedno krásné, původně úplně jiné, jsem si natolik zamilovala, že bylo jasné, že si ho necháme. Pak zanedlouho přijela neteř a se slovy: "Teto, ten bílo-mourovaný je taky krásný, nechejme si i jeho, aspoň budou na dvorku dva :)" Tak říkám: "OK, proč ne :))"

Jinak, zbylé 3 sourozence jsem rozdala. Jenomže tím, jak byli kocourci ještě malincí a zvídaví, tak ten můj původně zvolený kocourek Valdík se nám zatoulal a už jsme ho nenašli a ani se nevrátil, prohledávala jsem okolí, volala jeho jméno, ale bohužel marně :((( Tak jsem v tu chvíli byla ráda, že jsem dala na moji neteř a zůstal nám ještě i ten druhý kocourek Murinek.

Ten zvídavě taky prohledával své nové okolí, vždy se nám vrátil, až jednoho dne taky nepřišel :((( Navíc to byla doba před Vánocema, o to víc jsem byla nešťastná, že se i ten druhý zatoulal.

Jednoho večera zazvonil telefon a volala mně sousedka z vesnice, která bydlí pár domů vedle místa, kde bydlela moje babička, že jestli jsme neztratili kocourka. Říkám, že ano, no a jak mi popisovala, za jakých podmínek ho našla, tak jsem plakala jako malé dítě. Byl zaklíněný v plotu, v drátěném, špinavý, hladový, v šoku, protože tam byl snad i několik dnů. Sousedka, než ho našla, tak pár dnů nebyla doma a pak najednou, jak se vrátila, slyšela kočičí naříkání. Ten můj chudáček měl naštěstí ještě sílu volat o pomoc, a to ho zachránilo.

Sousedka kocourka vzala, rychle s ním jela na veterinu a tam samotná veterinářka řekla, když ho viděla, že mu moc šancí na přežití nedává.

Stal se asi zázrak a kocourek po příjezdu domů jevil známky života :)) Sousedka si ho ještě do rána nechala, než jsem si ho vyzvedla. Na ten pohled nikdy nezapomenu, v jakém stavu byl a jak vypadal - ani nechodil, ani nevnímal, on se jen točil stále dokola z toho šoku, jak se chtěl vyprostit plotu, a co vše se mu přihodilo.

No, volba byla jasná, Murinka už venku nenechám, navíc v zimě, jaká byla, takže bez váhání jsem ho naložila a odvezla k nám na byt.

Babička, která si ho taky velmi zamilovala a vždy ho obdivovala pro ty jeho krásné oči :), se s nim taky těžko loučila, ale věděla, že bude u nás a v dobrých rukou.

S láskyplnou péčí jsme o našeho miláčka pečovali a starali se, až se jednoho dne proměnil opět v krásného kocourka. Svůj vděk nám dennodenně oplácí svojí přítomností, stal se z něj věrný přítel, společník, kamarád a jsme moc šťastní, že ho máme denně na blízku.

Vždy jsme měli kocourka jen u babičky venku, domů se chodil jen přes den občas vyspat do kuchyně, ale od doby, co máme Murinka na bytě, je to pouto mezi námi úplně jiné. Když ho vidím spokojeného a šťastného, je to ta nejhezčí odměna... a jsme moc rádi, že se nám po tom ukrutném zážitku jakoby podruhé narodil... :)))

Máme tě moc rádi, Murinku :)))

Sdílejte!  |  O sdílení

16 komentářů

Reklama
Reklama