Můj dosavadní život, mými slovy

Narodil jsem se v Jimlíně u Loun, u paničky, která se o mě mě moc špatně starala. Byl jsem jedna velká bleší dálnice a bydlel jsem se svými dvěma brášky a jednou sestřičkou v malé krabici od bot, v kůlně, daleko od lidí, kterých jsem se kvůli tomu bál, moje dvounožka říká, že jsem nebyl vůbec socializovaný. Bylo mi v té smradlavé krabici od bot se sourozenci dobře. Sestřičku si pak ale oblíbila babička, tak jsme v té krabici, která představovala můj domov, zůstali s bráškama sami, byli jsme kámoši, ale mně bylo moc horko, motala se mi hlava a vůbec jsem neměl chuť k jídlu, ale to nikoho nezajímalo. Bráškové mi všechno snědli a já byl čím dál slabší, potom jednou přišla ta nezodpovědná dvounožka, vzala krabici, položila jí před nějakou skupinku dvounožců a já poprvé spatřil denní světlo. Nebylo mi ani osm týdnů, ale moje nová dvounožka neměla žádné zkušenosti, takže si mě vzala. Našla si mě přes inzerát na internetu, kde bylo napsáno: nabízím čistotná a vymazlená koťátka, takže ji překvapilo, jak vypadáme. Bráška se lekl, vyskočil z bedny a schoval se za kolo náklaďáku, té mini-dvounožce se líbilo, jak je akční, a už byl v přepravce, já neměl dost síly, abych vyskočil, takže jsem byl diagnostikován jako klidný a mazlivý, teda spíš klidná a mazlivá, mysleli si, že jsem kočička - jak nedůstojné! Naposled jsem skrz mřížky zahlédl brášku, nejspíš nepřežil, stejně jako sestřička, často na ně vzpomínám...

Až když jsme byli ubytovaní v malém domečku na zahradě, všimli si moji noví dvounožci, že nejsem tak úplně v pořádku. Hned druhý den nás znovu naložili a odvezli někam pryč, říkali, že musíme k doktorovi. Potom si mě vzali domů, v létě kvůli mě pustili topení. Říkali, že mám ošklivou chřipku, skoro nikdo nevěřil, že to přežiju, ale moje dvounožka to nevzdávala. Injekční stříkačkou se mi každou chvíli vrtala v tlamičce a vstřikovala mi do ní něco vzdáleně připomínajícího maminky mlíčko, bylo to celkem dobré, teď už vím, že mi tím zachránila život. Vůbec jsem se o sebe nestaral, nevěděl jsem jak, maminka mě nestihla nic naučit. Dvounožka mě musela pokládat na záchůdek, jinak bych jenom kakal a čůral pod sebe, a musela mě otírat mokrým hadříkem. Já jsem jí ale pořád nedůvěřoval, každý den jsme jezdili na to zvláštní místo a mně bylo pořád líp, dokonce i blechy se přestěhovaly jinam. Bráška byl venku sám, muselo mu být smutno... Dvounožce ještě nedošlo, že jsem kocourek, pojmenovala mě Liminka a bráchu Ličík.

Po týdnu léčení už mi bylo dost dobře na to, abych se přestěhoval zpátky za Ličounem na zahradu, to bylo radosti! Dvounožci nám postavili nový brloh, bylo tam hezky čisto a vonělo to tam dřevem, ale dvounožci nám pořád nedůvěřovali, stejně jako my jim, a tak jsme tam byli pořád zavření. Bylo to docela dobré uvěznění, dvounožci nás každou chvíli navštěvovali, krmili nás a hladili, často si s námi hráli. Taky nás začal navštěvovat kocour od sousedů, Mourek. Říkal že když byl ještě koťátko, utekla mu maminka. Jeho dvounožka se o něj a jeho sourozence sice postarala, ale stejně z pěti sourozenců zbyl jenom on, dva sourozenci šli do Prahy, ale o to víc se s těmi ostatními spřátelil, jenomže se oba dva ztratili, a tak si z nás udělal takové náhradní brášky. To, co nás nenaučila maminka, nás naučil on, že čůrat se musí na záchůdek, často se mýt, při hře nebýt moc hrubí a vůbec všechno.

Když byl bráška dost silný, našel si škvíru ve dřevě a utekl, chtěl se jenom porozhlédnout, dvounožka to špatně pochopila a rozjelo se pátrání, po chvíli ho našli. Od té doby utekl ještě asi dvakrát. Dvounožka si konečně všimla, že nejsem žádná slečinka, i ten divný pán, z toho podivného místa, taky najednou záhadně přehodnotil svůj názor. Asi dva dny se chovala, jakože mě vůbec nezná. Snažila se dělat, že se nic neděje, ale bylo to pro ni těžké. Pak najednou přišla a začala mi říkat Bublino, později se z toho vyvinulo Bublíčku. Byl jsem rád, že už jsem pro ní kocourek, možná jsem jí i trochu začal důvěřovat...

Moje dvounožka taky pořád ještě doufala, že se rozmňoukám - nerozmňoukal, ta chřipka mi nějak zdeformovala hlasivky, ani vrnět neumím! Jednou jsem to zkoušel a dvounožka mě málem odvezla k veterináři, myslela si, že nemůžu dýchat, a pak mi řekla, ať už to nedělám, že mě má ráda i tak, i němého, tak jsem s tím přestal... Pomalu nás s Ličounem začali pouštět na zahradu, a pak nás už vůbec nezavírali.

Teď už jsem velký, je mi devět měsíců a jsem moc rád, že jsem skončil zrovna u našich, mám svojí dvounožku moc rád a bezhlavě jí důvěřuji, taky jsem rád, že mám brášku a Mourka, teď už jsme všichni velcí kocouři, bavíme se o velkých věcech... Občas se sice popereme, ale jenom ze srandy, jsme prostě nejlepší kámoši a jedna velká parta...

Sdílejte!  |  O sdílení

12 komentářů

Reklama
Reklama