Večerní představení

"Mami, jak to, že takhle pozdě je venku malý dítě a pláče? Nezapomněl ho tam někdo?"
"To nevím, Vojtíku."
"Jdu se kouknout z okna, to není možný, je mi ho líto."
"Tak jo, jdeme."
Dole, dvě malé tečky. Dvě nehybné kočky. Proti sobě.
"Mamí, koukni, ony se ani nehýbají. Pojeďme dolů výtahem."
"Vojtí, je čtvrt na jedenáct, měl bys spát."
"Mami, chodí okolo nich lidi a ty kočky se ani nehnou. Jen tak lehce, občas ocasem."
Za necelé tři minuty začal boj. Tlapka, ocásek, kočičí klubíčka, kotrmelce a jasný si vyříkávání. Musely z toho vyjít nějaké šrámy. Trvalo to chviličku a víte, co se stalo? Zaujmuly pozici jako předtím a opět se tři minuty ANI NEHNULY. Potom, ten mourek udělal jeden opatrný krok. Naježil se. Druhý krok. Bílo-černý kocour se ani nehnul. Mourek se trošku uklidnil až za prvním autem, kde si lehl a lízal si rány. Druhý kocour pak odešel podél chodníku k domu, kde bydlí.
Vojta usínal, ale než se tak stalo, řekl: "Mami, oni se pářili?" ;o))
"Nevím, Vojtíku, jestli to byla kočka, kocour. Mám spíš takový pocit, že si vyříkávali, čí tohle teritorium bude."
A Prprl? Ten to celý prospal.o)

Sdílejte!  |  O sdílení

4 komentáře

Reklama
Reklama