Jak jsem udílela audience – aneb bylo nás 5 + kočka

Miouk ve spolek.

Tož dnes vám porozprávím o tom, jak jsem ve svém království vítala delegace z dalekých krajin a kolik se nás vlastně sešlo.

Na domácí půdě samozřejmě – moje veličenstvo, nejkrásnější a nejobdivovanější, prostě já Miou první a jediná, návštěvy vítající.



Takže nejdříve ze všech byla udělena audience zámecké paní - tetě Áje.

Toto proběhlo tak, že mě DNŽ* čapla (ještě celou rozhořčenou z toho, jak mi vyklidila a uklidila pracně zachlupacený a pachově označkovaný balkonek), vrazila mě do batožku a vlekla po hlavní ulici k MHD placu, kde bylo horko a kravál.

Celá vzteklá jsem se zmítala a vřeštěla, že chci jít po svých, nicméně bylo mi to zatrženo s tím, že je málo času a nemůžeme čekat, až všechno očmuchám – pcha, kdyby mi trapně nedebordelizovala balkonek, tak by bylo času hafo. Nicméně mě dovlekla na stanici plechové přepravní příšernosti, o které tvrdí, že když člověka vyplivne, tak je zralej na panáka první pomoci, kdy ovšem namísto totálně zdrchaného individua (jak obvykle vypadá DNŽ*) vystoupila důstojná, distingovaná dáma, která měla v tašce krásná paví peříčka. Navíc tato osoba měla dostatek pochopení pro mé průzkumnické touhy, takže mě hezky doprovázela na vodítku vnitřní cestou mezi barákama až do našeho doupěte, a vůbec jí nevadilo, že se couráme, protože porůznu čenichám. Jakožto hmotné dary z dalekých zemí předložila nádherná peříčka, tekuté tyčinky (pro tentokrát sakra dohlídnu na to, aby mi do nich DNŽ* zase nenarvala ta nechutná antibiotika) a kalendářík, kde je u každého dne v roce nějaké povídání ke kočičkám. Avšak drobného mínusu se doprackovala tím, že obdarovala i mojí obsluhu, která si to pochopitelně naprosto nezasloužila a nemá co být takto rozmazlovaná (za což mají mínusový bodík pochopitelně i ostatní).



Následně se dostavily další dvě tety, a to teta Mirka (mirkacab) a teta Renata (Reda) - tyto dvě spořádaně dorazily vlakem, akorát jim pochopitelně to moje dvounohý komornický trdlo nebylo schopný do telefonu popsat zkratku, tak se jim vydalo naproti a zanechalo mě s tetou Ájou, se kterou jsme si, než přišly ostatní, krásně zahrály peříčkovanou.

Když tedy dorazily tety Mirka s Renčou do mého království, tak jsem měla velkou radost, protože donesly spoustu hraček, teta Renča krásnou opeříčkovou cancouru na gumičce, asi dvacet centimetrů dlouhou, a peříčka krásně růžovo-modro-fialový, takže až to rozcupuju a roztahám po celém doupěti, tak se to tam bude krásně vyjímat. Ovšem pak teta Mirka obřadně předala něco nádherného, taky to mělo peříčka, ale hlavně to úžasně pískalo melodii a to dokonce ještě i dlouho po tom, co už jsem do toho vůbec nešťouchala – no vyblbla jsem se s tím náramně. A jako zlatý hřeb potom pán od tety Renči, který pro ni přijel, přivezl šantu – něco naprosto úžo – u chůváků v Poděbradech měli taky cosi při-zemního, čemu říkali šanta, ale to mě vůbec nebralo, ovšem toto je vysoká rostlina, s krásnými lístečky a květy, a moc mi to voníííí.



Nakonec, v pozdním odpoledni, statečně dorazila teta Gábi (JaGa), vysportovaná to osoba, po drastickém cyklistickém výletu ještě celá akční, a ta mi donesla sušenou šantu a taky nějaké dobrůtky, a taky se mi moc líbila, jak si se mnou hrála a povídala mi do ouška spoustu zajímavých věcí.

No a jako pátá pochopitelně ta moje dvounohá příšernice, zastávající post uklízečky, kuchařky a komorníka v jednom. Řeknu vám, práce s ní teda bylo – podlahu vytírala natřikrát, a když jsem opět prověřovala kvalitu tím, že jsem si namočila tlapičky ve sprchovém koutě, pak je v bedýnce obalila světlešedým prachem a jala se kontrolovat jejich odlesk na tmavohnědé plovoučce, praštila hadrem, pravila, že se na to může vykváknout a raději namluví návštěvám, že šedý ťapkatý vzorek kombinovaný dlouhými stříbřitými chlupy je abstraktní součást výtvarného umění podlahového.

Co mě ovšem nezměrně dožralo, bylo uklizení mého balkonku, já jsem jí teda sice vehementně skákala pod nohy, když vystěhovávala věci, jenomže pak mě zavřela ve vnitřním doupěti a brutálně mi můj výsostný prostor vypulírovala. Pak se chuděry tety divily, když jsem při jejich přílišné aktivitě na balkonku poněkud ostražitě protestovala levým i pravým hákem, které nazývám vytasený drápoš doplňovaný kousošem. A vrchol drzosti DNŽ* byl ten, když tetu Áju, která neprozřetelně dorazila první, navíc zaúkolovala výrobou salátu – no věřili byste tomu?!? A ke všemu to notabene korunovala – úplně za vrcholem drzosti – tím, že vzhledem k tomu, že při stěhování vyházela starý a ošklivý nádobí (to bych jí ještě celkem prominula) a dosud nenakoupila všechno nový (za tohle už schytá pár vhodně umístěných packovek), při zjištění, že má pouze tři kávové lžičky, na dotaz tety Mirky, jestli nepotřebuje něco přivézt, pravila, že nic, ale že pokud bude chtít kafe, tak ať si s sebou vezme lžičku – no taková ostuda příšerná, se za ní stydím od čumáčku ku ocásku – ovšem teta Mirka to vzala s obdivuhodným humorem a po domluvě s tetou Renčou té mé přidrzlé obsluze dovlekly lžiček rovný tucet.



Setkání mých obdivovatelek bych tedy shrnula tak, že proběhlo k mé plné spokojenosti, protože, i přes nějaké své pokusy o tlachání čistě mezi sebou, mě dostatečně pozobdivovaly a pofotily, a i o jejich kočičácích, mých zdejších kamarádech, jsem se dozvěděla moc zajímavých věcí – jako že je třeba Čikyn strašně lechtivej a tak. Všechny tety byly moc milé a sympatické a strašně ráda jsem se s nimi skamarádila „na živo“, takže jim posílám spoustu mlaskavých čumáčkovek.



P.S.: Na závěr si musím postěžovat, protože DNŽ* poté, co nám na noc potáhla nové modré prostěradlo – hurá, budu se po tom návštěvním moct ještě v koši na prádlo chvíli válet, protože do sušárny je naplánovaná až na víkend – padla do pelíšku a tvářila se, že bude chrnět. Tož jala jsem se věnovat své nové hračce od tety Mirky, kterou jsem bodově ohodnotila velice vysoko. Nicméně asi po pěti minutách se DNŽ* obdivuhodně čile vymrštila, dáreček, který naprosto nevhodně nazvala upištěnou debilností, za kterou prý tetu Mirku bude po své smrti chodit strašit, mi zákeřně zabavila a zavřela ho do nočního stolečku s tím, že mi ho bude vydávat pouze na dobu, co bude odešlá do práce – taková nespravedlivost nespravedlivá.

P.P.S.: Na brutální a naprosto nechutný nátlak DNŽ* (normálka vyhrožuje, že zůstanu jenom o křupkách) jsem nucena učinit toto prohlášení: „Já, Miou, nejkrásnější, nejdokonalejší, nejúchvatnější, nej... (no jo, pořád, vždyť mluvím k věci) - tedy Já, Miou, prohlašuji tímto, že skutečně nejsem DNŽ* cíleně cvičena ani poňoukána k tomu, abych všem příchozím návštěvám prošacovala kabelky.“ (Tak jsem to prohlásila, takže koukej navalit kapsičku a omáčkotýču od tety Áji).



----------------------------------------
* DNŽ = DvouNožkaŽivitelka
lze zaměnit za „donašečka žrádla“ :-)

Sdílejte!  |  O sdílení

23 komentářů

Reklama
Reklama