Máme své doma

Ahoj,
jmenuju se Rocky, i když moje kočičí maminka mi říkávala jinak. Jenže pro lidi je to jméno nevymňouknutelné. Moc si toho ze svého předchozího života nepamatuji, vždyť jsem ještě malinké koťátko. Jediné, co vím, je, že jsme se sestřičkami a bratříčky byli ve velké krabici, někdo nás nesl kamsi daleko. Pak si už pamatuji jen štěkání psů a dlouhé čekání na to, co přijde.
Ráno nás našla paní, která nás vzala mezi další kočičky. Byli jsme v útulku. Byli jsme najednou nechtění. Byla to neděle, pro mě a mé sourozence velmi smutný den.
Vůbec jsme netušili, co s námi bude. Někdo nás vyfotil a pak jsme šli zase mezi cizí koťátka. Byla tam i jedna cizí kočičí maminka, tak jsme se občas přikradli a malinko si ucucli.
Pro mě a mého brášku Mikeše se mělo vše rychle změnit. Uběhly jen dva dny. První den nás všechny naložili do přepravky a odvezli nás někam, kde nás do kožíšku bodli. A druhý den odpoledne jsme si s bráškou našli nové podnájemníky.
Najednou jsme zase byli v přepravce a jeli jsme pryč od sourozenců. Když jsme byli donešeni do jiného baráku, vyběhli jsme z přepravky ven a po podrobném průzkumu jsme prohlásili, že tady se nám líbí, že nás tedy ti lidé můžou začít obsluhovat. A hlavně jim musíme ukázat, co vše je naše a co jim dovolíme používat. Jen ať si nemyslí, že budou mít v životě klid. Teď tu jsme my dva lumpíci a nejraději se ve dne v noci honíme a pereme.

A víte co? Už je docela pozdě. Jdu spát, abych měl zítra sílu na lumpačení. Tak mňau a dobrou noc.

Sdílejte!  |  O sdílení

12 komentářů

Reklama
Reklama