Jak moje DvouNožkaŽivitelka pronesla na adresu tety MirkoCabky vskutku neopakovatelné výrazy.

Miouk ve spolek.

Tak si moji zdejší drazí kocouřáci představte, co se u nás v doupěti zase děje. Jak už jsem ve svém předchozím deníčku, ve kterém jsem popsala návštěvu delegací z dalekých krajin, konstatovala, teta Mirka mi donesla naprosto úchvatný dárek, který ovšem mou dvounohou posluhu v příliš radostné rozpoložení neuvedl. Já jsem jím však nezměrně nadšená – vypadá jako chlupatý pytlík, ze kterého na jedné straně trčí peříčka, a dá se krásně přenášet v tlamičce. Peříčka, jak už jste zajisté podle různých fotek mé vznešenosti ve fotogalerii zjistili, mě opravdu fascinují, nicméně v tomto případku nejsou až tak nejdůležitější. Když totiž do této hračky šťouchnu, kousnu, drcnu, či učiním jiný dotekový úkon, píská naprosto úžasnou melodii. Bohužel, moje dvounožka v tomto směru projevuje naprosté nepochopení.

Když jsem tehdy s touto hračkou po odchodu návštěv dováděla, tak mi jí dvounohá zákeřně zabavila a schovala do nočního stolku, který jsem se doposud nenaučila otevírat – já vím, je mi až stydno to přiznat, ale zatím to fakt nezvládnu, i když se vehementně snažím (hm - by mě zajímalo, proč si teď DNŽ brumlá pod vous: „no aspoň v tomhle štěstí, že je po briťákovi, protože mainky vědí, nač mají dráp a jak ho použít“). Ale abych se vrátila k meritu věci – dáreček mi byl sice zabaven, nicméně dvounožka učinila obdobný ústupek, jako když se její bratr blahé paměti, když ještě jako mladí bydleli v jednom bytě pohromadě, dožadoval k Vánocům magnetofonové kazety skupiny Kožich, nebo tak ňák podobně (v jedné své skladbě halekají cosi ve smyslu, že u nich v zimě dlouhý noci jsou a tuhej mráz), a kterou mu tedy Ježuch dodal s podmínkou, že si to bude pouštět v době, kdy jeho sestra nebude dlít ve společných prostorách. Tudíž mi sice dáreček před tím, než se uloží ke spánku, zabaví, nicméně ráno, při odchodu na pracoviště, za účelem vydělávání peněz na koupi věcí kočkou požadovaných, mi jej vrací.

Ve dne si tedy oné krásné melodie užívám, nicméně v noci se mi po ní občas zasteskne a dlouho jsem nevěděla, jak toto vyřešit. Ovšem, kočky a kocouři moji, to bych nebyla já, abych nepřišla, jak na to. To jsem si tak seděla s hrací hračkou na balkonku, sem tam jsem do ní šťouchla, a tu náhle vidím, že si jeden obzvlášť drzej pták sedl na žbrblení vedlejšího balkonku. Původně jsem mu chtěla důrazně vysvětlit, co si o jeho nakukování do mých soukromých prostor myslím, ale pak jsem si všimla, že pozorně poslouchá mou oblíbenou melodii a co víc, pokouší se ji napodobit. Odpustila jsem mu tedy jeho nevhodné chování a jala jsem se mu pouštět hvízdání stále dokola. No musím uznat, že na tu verbež, co si říká ptactvo, byl celkem inteligentní, protože do odpoledne to celkem slušně zmáknul a já se začala těšit na to, jak bude DNŽ krásně překvapená, jaká jsem to šikovná kočička, která umí naučit opeřence pořádnému zpěvu.

Nalákala jsem tedy druhý den časně ráno mého pernatého žáka k balkonku, aby se předvedl, a musím říct, že ze sebe skutečně vydal to nejlepší a trylkoval z plna hrdla. DNŽ se po chvíli zavrtěla, pak začala cosi vrčet na moji adresu, a následně se vymrštila z pelechu, spočinula okem na dvířkách od nočního stolečku, a když zjistila, že jsou zavřené, tak pronesla: „Doparoma, že bych jí to večer zapomněla zabavit?“ Tímto počínáním však mého zpěvného svěřence vyplašila, takže odletěl, a já jsem seděla a hleděla na ní jako naprosté neviňátko (jak taky jinak, že?) a na její dotaz, kde tu upištěnou debilnost mám, jsem reagovala tázavým mňouknutím, jako z čehože si mě to dovoluje podezírat. Zamračila se, otevřela noční stoleček, zjistila, že mnou vysoko bodově ohodnocená hračka je spořádaně na svém, pro zabavení určeném, místě, takže se mi omluvila, že se jí tedy asi něco zdálo. Zaradovala jsem se, jak jsem jí převezla, a těšila se, že si to ještě párkrát zopáknu.

Bohužel se však nezdařilo, protože opeřenec to blbě profláknul – když se ten den odpoledne vrátila dvounožka z pracoviště, umístila do kočičí mističky předkrm a jala se mi cmudit teplou večeři, ten trouba fták přilétl a začal předvádět, co umí. DNŽ nejdřív pravila: „Jo, vidíš, musím ti to sebrat, než na to potom zapomenu,“ ale pak si všimla, že u linky kontroluju její cmudící činnost, hračka je na druhé straně doupěte, vítr nefouká a zvuk se přesto line. Nejdřív se lekla, že jsem to zmáčkla tak, že to bude hrát nepřetržitě, následně jí došlo, že jsem u toho nemohla být nejmíň pět minut, co se jí motám pod nohama, a hrát to začalo před pár vteřinama, a pak si všimla pernatého pěvce. No, aspoň že ten pohled na její ksicht stál za to – zbledla, zezelenala, zfialověla a jala se na adresu tety Mirky pronášet slova, které by dotyčná – jak jsem měla možnost poznat její smysl pro humor – určitě ocenila.

A závěrečné poučení pro zdejší krásné kočky a kocourky? Chcete-li potěšit své obsluhy libým zpěvem okolního ptactva, nechte si od tety Mirky (mirkacab) poradit, co vám má Ježuch donést k Vánocům.

Sdílejte!  |  O sdílení

14 komentářů

Reklama
Reklama