Klan Chlupatých kasiček (KChk) - Jak to začalo.

Amálka - Před mnoha a mnoha léty (září roku 2001) maminka naší servisní uviděla v ulici, kde bývala kolonie koček, jak šla ženská, sáhla do tašky a hodila kotě přes plot, za ním vysypala pár granulí a utekla. Maminka tam došla a mezi plaňkami se krčilo vykulené klubíčko. No a tak domů přišla první čičina. Byla bílá s šedočernou pelerínkou a kapuckou. Dostala jméno Amálka, víla Amálka, ale měla se spíš jmenovat Šér Chán. Asi s ní moc dobře nezacházeli, protože naši servisní byli samý šrám. To stačilo pohnout rukou a už vám jí vyšila drápky. Pro kousnutí také nešla daleko. Oblíbila si tatínka servisní, kterému dělala společnost u televize tak, že po něm šlapala a vytahovala drápky, a on jí to trpěl. Prostě to byla jeho Amálka a nikdo jim do toho nebude kecat. Když bylo Amálce 9 let, onemocněla cukrovkou a 2x denně jí museli píchat inzulín. Z počátku to nesla velice nelibě, ale pak za kousek syrového masa už si pro včeličky chodila sama.

Mourínek - V červnu 2002 šla servisní ráno do práce a našla u zavřeného krámu malinké vřískající kotě. Stála tam nějaká paní a říkala, že jestli tam bude ještě odpoledne, že si ho vezme. A tak přišel Mourínek. No tak úplně nepřišel, byl šoupnut do tašky a pádilo se s ním domů. Odpoledne ho představili Amálce. Mourí se k ní nadšeně hrnul s výrazem „jéé maminkáá“. Houby maminka, lítá saň, která ho chtěla zlikvidovat. Tak ho museli dát zvlášť.

Ašinka - No a pak už jsem se přistěhoval já. Když jsem se uzdravil, dali mě k Mourínkovi. Já jsem se nadchl a on zděšeně prchal a povykoval. Ale rychle jsme se skamarádili, učil mě, pořádali jsem přátelské řeckořímské zápasy. Uměl bááječně chytat mouchy, vyskočil a v letu splácl pacičky a měl úlovek. Někdy mi dal mouchu před čumáček, abych si taky užil, ale když jsem na to koukal jako vrána, tak s výrazem „moušle, uletí Ti“, ji sežral. Přesto, že byl jen o pár měsíců starší, byl moje chůvička. Moc se o mne staral, lízal mi hlavičku a já vždy vrněl až jsem se zajíkal. A byl úžasný v otevírání dveří, lehounce hopnul na kliku a potichu otevřel. Pak servisáci otočili kliky, ale Mourínkovi stačilo pár pokusů a zase jsme měli volný průchod. Mourínek byl sportovní atletická postava a já typ dobře živený sedlák v kožichu, spinkali jsme spolu tak, že já jsem ležel na něm a on nic nenamítal. Mourí byl moc společenský i k lidem, každého vždy při příchodu pozdravil a důkladně zkontroloval přinesená i balená zavazadla.

Servisní postupně trénovaly Amálku na naši společnost, prohazovaly záchůdky, nás dva k ní nosily, pod dozorem na chvíli pouštěli a doby pobytu postupně prodlužovali. To dělaly nějaký 2 měsíce a potom nás daly dohromady. Amálka byla naštvaná, že vetřelce už tam má natrvalo, mne si celkem nevšímala, ale s Mourínkovou přítomností se nikdy úplně nesmířila. Když Mourí dospěl, vracel jí její nevraživost tím, že ji zlobil. Nahnal ji do rohu a chvíli ji dráždil, vždy přesně odhadl moment, kdy by po něm vyrazila, a ustoupil. Amíček byla vždy vzteky bez sebe.

Angeles - Po roce přibylo další kotě. Pocházelo z pouliční kolonie, jako malé si je vzala známá. Po 2 týdnech, ale servisní zjistila, že paní dala kotě pryč do jiného města, protože prý čůrá v koutě. Bodejť ne, když mu dali záchod hned ke vchodovým dveřím, kde se bál a neměl klid. Tak pro něho hned jela, tam bylo hejno koček na zahradě u silnice. A tak kocourek putoval k nám. Byl malinký, měl jednobarevný světle šedý kožíšek, vypadal jako stříbrný andílek, a tak dostal jméno Angeles. Nebyl chovací, ale zbožňoval česání za pochodu po parapetu a servisní s kartáčem musela s ním. Miloval aport, na pokyn: „Endžíku aport!“ se choval jako brankář a míček nadšeně nosil.

Vzali jsme ho s Mourínkem mezi sebe. Spávali jsme v jednom klubku, byli jsme bezva kocouří parta.

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama
Reklama