Kchk – a jak to bylo dál: Úrodný rok kočiček 2004

Sir Archibald - Starší servisní chodila pořád v noci krmit kočičáky v kolonii. Někdy během roku 2003 se tam objevil další nový kocourek, byl občas pokousaný, jak se pral, ale galantně nechával najíst béžovou kočičku. Když někdy nepřišel, byla maminka naší servisní celá špatná, co se mu stalo. Servisní jí říkala: „Tak si ho vezmeme a přestaneš tam chodit.“ Ale ona říkala, už jich máme moc, byli jsme už 4 kocouře a 2 pejsci (bernská salašnická 45kg holčička Besinka a nalezená Nadie) a navíc je zvyklý venku, byl by nešťastný.
Na konci zimy bylo vidět, že je nemocný, seděl na plotě, a tak servisní při cestě z práce řekla: „Počkej tu, já pro tebe za chvíli přijdu.“ No zdržela se a  šla asi za hodinu, byl březen 2004 a padal sníh s deštěm, kocourek tam seděl. Postavila přepravku na chodník a on sám nastoupil. Byl celý černý s čokoládovým nádechem. Po cestě mu vymýšlela jméno, prý by to chtělo něco mazlivého, Archibald, sir Archibald, ale říkali mu Árči čičí. Byl nemocný, pokousaný a kakal krev (musel sežrat otrávenou myš). U veta říkali, že je starší, tak 10-12 let. Následovalo důkladné léčení, na tu krev dostával tablety, které jsou hrozně hořké, servisní vždy naše léky ochutnává, a tak je pinzetou dávala do kousků masa, aby to nebylo upatlané. Myslíme si, že Árčínek byl u někoho, kdo ho měl rád a hezky s ním zacházel, pak asi zemřel, a tak ho vyhodili. Byl moc hodný a zbožňoval „Árčínku, hopinky hop, kutululík“ a „Árčíčku, kartáčkování“, to se přetáčel, aby se něj dobře mohlo, na pokyn „Árčí bříško“ se rozplácl na zádíčka a držel, „Árčí pod krčkem“, no to se natahoval jako žvýkačka. Byl chovací a u všeho vrněl.
Jak byl zvenku zvyklý, že jídla není trvale dost, tak maso zpočátku zhltnul tak fofrem, že i blinkal a nesnědené granule počůral. Rychle ale přišel na to, že tady není nouze a granule jsou neomezeně. Aby mu nebylo smutno, pustila mu servisní několikrát denně rádio, jednou bylo kolem mokro, tak se divila, co je tam rozlité. A pak to viděla, Árči si sedl před radio s výrazem „budeš zticha, nebudeš?“ vyhopnul nahoru, radio počůral a spokojeně odkráčel jako by říkal: „A máš to, to jsem ti to dal.“

Béžinka - Aby nebyl sám tak mu, po pár dnech, přinesli Béžinku, jeho kamarádku z kolonie. Byla kouzelná, světle béžová bez vzorovaní v kožíšku. Béžinka byla sestřička Angelese, jen se jí nepodařilo tehdy odchytit s ním. Béži byla milá, jemná kočička. Árčínek se k ní vždy choval jako kavalír, vzájemně si pečovali o kožíšky Jedli spolu, spali spolu, česáni spolu, byli krásný pár. Béžinka ho měla jako vzor, snažila se dělat vše po něm, protože on byl dokonalost sama.
V bývalé kolonii, kde bývalo i více než 20 koček, se vždy narodilo několik koťat, která špatně dopadla. A tak servisní s kamarádkou kočičáky postupně odchytávaly, nechávaly kastrovat, u nás vždy byli týden a pak je vypouštěly zpět. Koťata si částečně vzaly a ostatní daly k adopci.

Fox - Foxínek byl jedno z posledních koťat, které se zde narodilo. Byl lapen a dostal umístěnku k Árčíkovi a Béžince. Ne, že by z něj byli nadšeni, narušil jim klid, byl lítací dvouměsíční kotě. Ale přijali ho a nikdo mu neubližoval, rád lovil Arčíkovi ocásek. Rád skákal starší servisní na záda, když se sehnula, na pokyn „Foxíku hopinky hop“ vyskočil na klín a předními tlapkami si nechal cvičit spartakiádu. Moc rád kousal knoflíky. Byl hlavní asistent u všeho, co dělo. Zajímavé bylo, jak jedl, syrové maso nakrájené na kousky, které do sebe Arčí a Béži házeli fofrem, nejedl, ale musel ho dostával jen naškrábané a ještě to důkladně překusoval (i jako dospělý).
Foxíkovo maminka byla plachá kočička, lidem se vyhýbala, ale když přišla servisní, tak sedla si na plot a poslouchala, jak se má Foxínek a že ji pozdravuje. Rozuměla tomu, nikoho jiného si tak blízko nepustila.

Elsinka - Za 3 měsíce, (2. 9. 2004 „až půjdeš do školy, vyhoď tu kočku“) se u popelnic u kočičí kolonie krčilo kotě, paní z blízkého obchodu řekla, že si ho vezme. Leč druhý den bylo kotě zpátky na ulici, protože ho nechtěla, je to kočička a ona chce kocourka.
Jak to mohlo dopadnout? Máme lvici Elsu, ona tak hluboce zvláštně hulákala, no jako lev. Má delší jemňoučký kožíšek a trochu připlácnutý čumáček, což jí dává takový načundraný výraz.
Z počátku při chování vždy vykvikla, a tak jela k vetovi, tam se zjistilo, že má na několika místech vytržené kousky kůže až do masa, jak ji odháněly venkovní kočky. Ale v tom jejím kožichu to nebylo znát, a i když jí to bolelo, nevytahovala drápky. Umístěnku dostala k Árčínkovi, Béži a Foxínkovi, seznámení proběhlo celkem v klidu, je introvert ve vztahu ke kočičkám a extrovert k lidem. Uplatnila by se u celní služby v prohledávání zavazadel nebo u tajné služby, jako agent v kufru.

A tak byla založena Horní kočičí společnost. Dostali k dispozici rozlehlé prostory 2. patra s okny na jih.

My bydlící o patro níž jsme byli pojmenováni Dolní tlupa.

Sdílejte!  |  O sdílení

9 komentářů

Reklama
Reklama