Jak bylo mé Veličenstvo Já Miou I., nejvznešenější a nejkrásnější, zákeřně vláčeno po všech čertech, tedy krajích, v ČR – výlet do končin Moravského krasu a přilehlého okolí

Miouk ve spolek.

No řeknu vám, mí milí zdejší, že ledva jsem se trochu vzpamatovala z naprosto hororového výletu do Libereckého kraje, tak zas začala DNŽ balit zavazadlo, a to dosti důkladně. Ječela jsem na ní, že k Fousovi se vážně stěhovat odmítám, ale uklidnila mne, že tentokrát se podíváme do kraje zpěvu a vína. Já jsem si vzpomněla, že jsem se doslechla, že moje předchůdkyně Basťulka jezdila do těchto končin s mojí DNŽ celkem pravidelně a že jí dokonce byla i ochotna vodit na vodítku z tamní vinárny v noci domů, takže jsem dvounožku hbitě důsledně upozornila, že se mnou pro tuto činnost ovšem rozhodně počítat nemůže.

Jednoho dne k večeru tedy opět teta Jana přistavila přepravní plechovku, protože jela tím směrem ke svým chůvákům na dovolenou a moje DNŽ jí přislíbila, že za to, že nás po cestě vysadí v Blansku, tak pak, až se bude ze svého rodného domu vracet, může pak s námi nějakou chvíli pobýt, aby pocourala po okolí, a po letech se i s mou DNŽ zašly podívat na stalagmity a stalaktity do Punkevních jeskyní. Coby zodpovědná kočička jsem si vzala k srdci to, že jedeme do kraje zpěvu, a proto jsem se celou cestu činila tak, že by z toho ohluchli i účastníci soutěže vínem rozjařených cimbálových souborů.

Po příjezdu na místo jsem zjistila, že zdejší byt je oproti pididoupěti dost rozlehlý, takže je co zkoumati, ba i křeslo na zkusmé drápání se v něm nacházelo, a pak to přišlo - spatřila jsem balkonek a jala jsem se domáhat otevření jeho dveří. K mému naprostému úžasu mi však bylo zákeřně sděleno, že si mám trhnout tlapou, protože na tomto balkonu není síť a DNŽ rozhodně trvá na tom, že hodlá mít doma živou kočku a ne placatou předložku před postel. Po chvíli ovšem dodala, že jestli budu kvílet ještě o trochu déle a hlasitěji, tak se jí bude jevit předložka u postele možná i přijatelnější, takže jsem, i vzhledem k tomu, že mi ze zpěvu po cestě už trošku selhávaly hlasivky, uraženě umlkla a raději se dobře mířeným kousnutím domohla večeře. Druhý den jsem ovšem zjistila, že na balkonu se nacházejí drzí ptáci, které naši chůváci při telefonu s DNŽ ohledně toho, zda můj transport proběhl v pořádku, označili za vlezlý – pak slovo co mám zakázáno opakovat – opeřený stvůry a nařídili DNŽ, aby je zastrašovala. No, při pohledu na ni jsem zkonstatovala, že to pro ni nebude zas až tak těžký úkol, za což jsem ovšem málem byla bez snídaně. Nicméně protože DNŽ nadále trvala na tom, že na balkonek ani tlapou, tak jsem aspoň s těmi ptáky přes sklo tlachala – tedy oni vrkali a já jsem cvakala zoubkama – neboť teta Jana odjela do svého rodného domu a moje DNŽ se porůznu courala po okolních lesích, koupalištích a vinárnách a naslouchala spílání svých známých, jak to, že se zde ukázala až po třech letech, a já jsem tedy neměla přílišného rozptýlení.

Vypadalo to, že tedy moje dovolená v těchto končinách uplyne celkem v poklidu, jenže – JENŽE – najednou se zase objevila teta Jana. Zprvu jsem si říkala: „Jo, fajn, nic moc se nezmění, akorát když se nebude chtít tý mojí ráno vstávat, tak si vzbudím ve druhém pokoji tetu Janu, zvlášť když ji má Jumboušek navyklou věnovat kočičkám pozornost už kolem půl čtvrté ráno.“ – JENŽE jsem netušila, co vzápětí zase nastane. Nastala sobota 14. 7. V tento den jsem náhle byla vpravena do přepravky, v přepravce do pixly, avšak velký dvounožčin batoh s námi nejel. Zbystřila jsem, protože se mi to přestávalo líbit. Začala jsem opět vřeštět, dokud mě DNŽ nevytáhla z přepravky a neumístila mě do své náruče, kde jsem jí položila - z očí v oči se zubem výstražně vyceněným - dotaz, kam že mě to zase vlečou. DNŽ roztřeseně kníkla, že k tetě Helče do Brna, kde se na mě prý už moc těší nějakej Pája s Hanny. Jo těší – Pája s Hanny – ještě jsem tak byla ochotna věřit tomu, že se na mě těší teta Helča, ale s cizíma kočičourama už mám své zkušenosti, zvlášť po tom, co za extempore předvedl Fousa, a kdy už jsem i ohledně rudého šnuptychlu a losůska s přílohou rezignovala. Vrčela jsem tedy na DNŽ, že už ji ale vážně zakousnu, a ona slibovala, že se mi tam určitě bude líbit, že vzhledem k tomu, že ti dva jsou norské lesní a já mám maminku mainku, tak je tam jakási vzdálená genetická spřízněnost a tudíž si určitě budeme rozumět. No, zjevně mi nerozuměla DNŽ.



Po příjezdu na místo mě sice velmi hezky přivítala teta Helča a jeden z jejích klučinů, a jako překvapení dokonce i teta Snoopy, a nafasovala jsem i celkem pěkné hračky, ovšem pak do místnosti vznosně nakráčeli ti dva – Pája a Hanny. Oba černobílí a oba nejmíň dvakrát tak velcí jak já. Pája se sice tvářil celkem přívětivě, no přívětivě, měl přesně takový výraz, jako Gafíček když mi strkal čumák – ehm, však vy víte kam – takže jsem mu hnedka naférovku sdělila, že tudy cesta jeho čumáku opravdu nepovede. No ale spolu s Pájou se zpřítomnila i Hanny – vypadala jak pistolnice z ňákýho špagety-westernu a syčící hlas měla posazený proklatě nízko. Ti dva se následně separovali pod křeslo a jali se spřádat válečnou poradu. Já jsem se ovšem ani trochu nezalekla a přesto, že se Pája rozhodl rozptýlit mou pozornost tím, že se bude tvářit, že mě jde přátelsky očmuchat, zatímco Hanny se plížila s úmyslem obklíčit mě ze za zády mé DNŽ umístěné poličky, jsem v momentě, kdy se Hanny do oné poličky nakýblovala, po ní vystartovala tak, až moje DNŽ dopadla jako pistolník jménem Shane, akorát že neměla jizvu na boku, ale na rameni, jak mě čapla za prdel a přetáhla zpátky dřív, než jsem stihla Hanny rozcupovat. Pak tety raději odklidily norské duo i s dárečky, které jim přes mé důrazné protesty DNŽ s tetou Janou předaly, do vedlejšího pokojíku a já jsem zatím prozkoumala místní prostory, včetně dvou zasíťovaných vyhlídek na zdejší velkoměsto. Naštěstí po nějaké době tety dotlachaly, docpaly se napečenýma dobrůtkama v podobě koláčů a tetou Helčou vlastnoručně ukuchtěného Brněnského draka, a teta Jana s mou DNŽ mne přepravily zpět do přechodného blanenského doupěte.





Nastala ovšem v tomto nelehkém období i velmi světlá chvilka, protože jednoho odpoledne se v blanenském doupěti na chvíli stavila teta Zdenča se strejdou Martinem od Borůvečky (a teď prej už i od Elíši), kteří se, co by slušně vychovaní dvounožci, s dary spořádaně dostavili k audienci do mých výsostných prostor, takže jsem nemusela být nikam vláčena. Vzhledem k jejich vybranému chování jsem tedy dokonce tetě Zdenče dovolila, aby mě pošimrala na bříšku, a i jsem dobrovolně poslala pár dárečků jejich Borůvečce.

Teta Jana pak odjela za svýma chlupatýma klukama do Prahy a my jsme s DNŽ v Blansku ještě nějakou dobu pobyly. Po oné nějaké době pak moje DNŽ pravila, že nastal čas návratu do mého domovského hostivařského doupátka. Postavila jsem se ke dveřím v domnění, že bafnu na tetu Janu, až nás přijde vyzvednout s plechovkou, jenže ejhle – DNŽ pravila, že teta Jana hodlá tentokrát ušetřit svých ušních bubínků pro příští generace a tudíž nám nezbude, než se přemístit vlakem, ale naštěstí prý nalezla takový, ve kterém lze ještě 15 minut před odjezdem přebukovat místenku tak, abychom měly pro sebe celé prázdné kupé a já svým libozvučným projevem týrala jenom její sluchovody. Vlak jsme, i přes potácení se DNŽ s okem zalepeným, v pro ni nekřesťansky nočněranní hodinu, kupodivu stihly. Akorát tedy stevard-průvodčí byl poněkud perplex, když v honosném business kupé se čtyřmi koženkovými sedadly, obvykle osazeném podnikatelským etablissementem s kravatou a notebookem, narazil na funící, zpocenou, od hlavy až k patě zachlupacenou kouli, která v náručí svírala otevřenou přepravku s něžně krásnou, štíhlou a zcela upravenou kočičkou, a na jeho dotaz ohledně poskytnutí služeb ona koule prohlásila, že žádá velkýho panáka a malej roubík – no nezakousli byste jí?! Po chvíli se onen chlapec vyděšený připlížil s malou lahvičkou šampáňa-dry a sušenkou s tím, že umlčovadla koček v podobě roubíku se neslučují s jejich firemní filosofií, avšak když pak následně dovlekl DNŽ i velký kafe s mlíkem, tak si ta, s povzdechem, že ač ateista, bude muset dát někde na modlení, narvala do uší špunty od MP3 a s očima v sloup se podvolila osudu.





No a já pevně doufám, že tímto je má DNŽ už pro všechny dny příští ponaučena, že Miouška se po návštěvách netahá a kdo mou královskou vznešenost bude chtít viděti, nechť přiblíží nožku svou k hostivařskému doupěti – tak pravila jsem – basta miouk.

Sdílejte!  |  O sdílení

22 komentářů

Reklama
Reklama