Mňouk kočkouši a dvojnožci a dvojnožky! Hlásí se vám zase Snížek s celou partou – tentokrát už z nového domova!
Slíbil jsem, že se podělím o to, jak to proběhlo, jak jsme to zvládli, jak si zvykáme a tak.
To abych začal od začátku – nejdřív to začalo pomalu – občas nějaká krabice, kterou nám odmítla dvounožka dát na hraní, plnila to různými věcmi ze skříní a my jsme jí vydatně pomáhali. Otevřela krabici, vyndala některého z nás, otevřela skříň, z police vyndala dalšího z nás, vyndala něco ze skříně, než to dala do krabice, vyhnala odtamtud opět některého z nás… a tak to pokračovalo několik dní. Vždycky ty krabice odnesla, byla pár hodin pryč, pak se zase vrátila. To ještě šlo. Když nám ale začali odnášet skříně a vždycky nás zavřela do jedné místnosti, abychom nepláchli na chodbu a případně někam dál, začalo to být fakt divný a my jsme začali být trochu nervózní. Ale pořád tam s námi bydlela a spala, tak to šlo. Když ale došlo na poslední den, rozebrala i náš oblíbený gauč a v bytě nezůstalo kromě škrabadla a nás vlastně nic, začali jsme trochu plašit. No a rozebírání velikého škrabadla – to byl velký nápor na naši psychiku. Nejhůř to nesl Ajdík – ten zalítl pod poslední zbývající skříň na předsíni a klepal se jak drahej pes. Dvounožka ho „zachránila“, vzala do náruče a on se jí držel jako klíště kolem krku, že nemohla ani nosit poslední věci do auta. A pak přišla ta největší zrada! Přepravky, kukaně, tašky! Do každé z nich narvala (víceméně násilím) jednoho z nás (a to nám obvykle přepravky nevadí, klidně v nich spíme, ale tohle bylo jiné, nezafungovaly ani mlsnoty!), a odnesly nás s malou dvounožkou do auta. No, střídavě jsme nadávali celou cestu, která trvala snad věčnost (ona teda tvrdí, že jen půl hodiny, ale nám to jako věčnost rozhodně připadalo). Pak nás z toho auta zase vynesly a byly jsme prý „doma“. No já teda nevím, ale doma bylo to předtím, tohle bylo jiné. Nové. Sice tu byly všechny naše námi ovoněné věci jako dečky, pelíšky, polštářky, i to škrabadlo, ale i tak to prostě nebylo ono. Tak jsme to zkoumali, prohlíželi, procházeli… Kulička s Méďou se hodně báli a zalezli si na skříň, ale my s Ajďou jsme to prošli, zkontrolovali a nakonec jsme usoudili, že to asi bude dobrý. Ještě nás děsí divné zvuky, ale i to se už lepší. Přeci jen – v tom původním „doma“ nám vedle okna ve třetím patře nejezdil bagr, nechodili k nám cizí lidi pořád něco montovat a tak. Ale s těma cizíma dvounožcema jsem kámoš, vždycky nás obdivujou a ještě drbou a hladí.
Asi definitivně jsme dvounožce odpustili, když vytáhla fungl nové kozlíkové pytlíčky. To jsme úplně zapomněli, že jsme jinde, a pustili jsme se do nich – každý jsme si řádně oslintali ten svůj, pak jsme si je párkrát vyměnili a bylo to.
Ale jako aby si dvounožka nemyslela, že jí to projde tak snadno, dneska ráno jsem počůral polštář, co máme na zemi na ležení. Asi jakože z trucu. Dělal jsem to, když mi přinesla první spolukočkouše (původně si myslela, že to dělá Méďa, ale pak mě přistihla při činu a bylo jí to jasné). Takže dneska takhle, aby věděla, zač je toho loket, no ne?
Jinak dalšího kočkoušek Honzíka prý mít nebudeme, nějak to nevyšlo. Škoda, těšil jsem se, že budu moct prášit kožich dalšímu zrzkovi, ale prý se to nepodařilo. No a teď se prý ještě chystá nějakej ten zachráněnej pesan. Ale toho taky srovnám, jen se nebojte!
Takže já končím, jdu prohnat Kuličku – ona vždycky tak parádně prchá a ječí! A zase se teda ozvu, jak pokračujeme, ju?
Tak mňouk vespolek
Váš Snížek
P. S. na té fotce jsme akorát akceptovali nový obývák jako hlavní útočiště (bedny a okolní rozpracovanost jsou toho důkazem)
Sdílejte! | O sdílení
Nejčtenější
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?