Jak jsem musel ve svém teritoriu přivítat tři zrzavá mláďata

Procházel jsem se venku a nic jsem nedělal. Běhal jsem po střeše a sem tam kontroloval myší díry okolo domu. Najednou jsem uslyšel, že na příjezdové cestě zastavilo nějaké auto. Panička vyšla ven a z auta vystoupila nějaká cizí dvounohá. V ruce nesla přepravku a položila ji k hlavním dveřím. Jedním rychlým, ladným pohybem jsem vyskočil na sokl omrknout, co se to tam jakože děje. Podíval jsem se do přepravky a pořádně jsem se lekl, byli tam aspoň tři páry očí! Rychle jsem vycouval. Panička otevřela přepravku. Ven se vykulila tři zrzavá mláďata a začala se rozhlížet.

Tak to ne! Zrzaví nájezdníci kulili oči na MŮJ dům, na MOJI střechu, na MOJE teritorium! Naježil jsem se a dal jsem se na ústup. Panička/zrádkyně si toho všimla a vzala mě do náruče. Zrádkyně! Zasyčel jsem na ni a byl jsem připravený i škrábat, kdyby mě nechtěla pustit. Ale pustila mě, přece jí zbylo dost rozumu, aby věděla, kdy mě má nechat na pokoji. Ale kam se jí poděl zbytek, že jí nedošlo, že pánem jsem tu já a nemůže sem prostě přivítat s otevřenou náručí tyhle kolonizátory. No ona může, ale já ne! Rozběhl jsem se pryč a zůstávám venku až do tmy.

Musel jsem si všechno důkladně promyslet! Určitě mě chtějí vyměnit, já jsem už dospělý a oni si nechají malá roztomilá mláďata. Je jen otázkou času než mě vykopnou!

Někde pozdě večer jsem to šel prozkoumat domů, byl jsem odhodlaný dát zrádkyni ještě jednu šanci, jestliže tam zrzáči nebudou.

Vešel jsem do kuchyně a co nevidím! Ti přitěhovalci se roztahují na pohovce, na židlích, dokonce jedí z mé misky! Se vztyčenou hlavou jsem dokráčel do prostřed místnosti. Zrádkyně mě zpozorovala a hned začala s tím svým „Matějíčku“, ale já nic. Když po mě natahovala ruce, výhružně jsem na ni zamňoukal. Ať si chová zrzavé koule bez rozumu. Kdyby o mě opravdu stála, pošle je pryč!

Uběhl už asi týden, malá dvounohá, taky zrádkyně, podle toho, jak pořád ty nájezdníky hladila, přijela domů. Byla z nich celá pryč. Pořád se kolem nich motala. Já už jsem si začínal taky zvykat na to, že se ty zrzavé přízraky pořád motají někde v pozadí.

Já si MUSEL zvyknout! Zrádkyně nám sypala jídlo ve stejnou dobu a kdykoliv jsem se chtěl v klidu vyspat na pohovce, aspoň jeden z těch zrzavých kolonizátorů se ke mně pokoušel přitulit.

Ty malé koule bez rozumu mě měly ve velké úctě a já, já jsem přijal roli učitele. Lezl jsem s nimi po střeše, předváděl jim, jak se správně uchytit na stromech, a bral jsem je i na lov myší. Často mi u toho překáželi, protože jsou malí a hluční, ale učí se rychle.

Jednou jsem přistihl toho malého, Mikeš mu myslím Zrádkyně říkají, ale já mu radši říkám malý otrapa, jak na mě zaujatě kouká a nepřestává.

Tak uběhlo dalších pár dní a já jsem přišel na jednu věc, a to takovou, že bez rezáčů by tu byla nuda. Největší zábava je na ně vyskakovat. Ty malé kuličky se často baví tím, že na sebe vykukují zpoza dveří, když mě to napadne, vyskočím na ně taky, ale ne moc často, aby si nezvykli. A pak mě vždycky pobaví, jak se rychle rozutečou.

Tak jasně, že mi někdy lezou na nervy, ale to vždycky vezmu psa malé dvounožky, Borka, a jdeme spolu větší dvounohé zabrat postel a třeba na půl dne se prospat. Do ložnice totiž mají zrzáči vstup zakázaný, to už jsem si očíhnul. Pořád jim ještě nechci říkat paničky, protože si myslím, že pochybnosti, které mám, nejsou úplně od věci.

Zrzáči mají jedinou chybu, tedy jeden, ten Žižka, ale i ostatní. Ani armáda kocourů by před nimi neubránila chutnou kočičí kapsičku.

Kočičí armáda možná ne, ale malá panička, už jim zase říkám paničky, to dokáže bez problémů. To ta musí hlídat, aby se všichni mí kočkovití spolubydlící drželi svého jídla. A taky už jsem pochopil, že moje paničky mě rozhodně nikam nevykopnou!

Přeju vám, ať taky všechno v pohodě zvládnete a hlavně s klidem, jako já.

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama