Jak jsem vybojoval večeři

Mám to v poslední době s naší mami těžké. Na nedostatek lásky a mazlení si stěžovat nemůžu ani já ani Mufka, ale na nedostatek její přítomnosti doma, to tedy ano. Naštěstí máme ještě tatiho a Vítka, takže se o nás vždycky někdo postará. Občas se ale stane, že jsou v práci všichni najednou, potom příjdou domů hodně pozdě, a co my chudinky kočičky hladové si máme počít? No, my spíme, ale nikomu to neříkejte, aby se to neprovalilo. Předevčírem zase byli všichni pryč, jen Vítek se objevil odpoledne a něco pracoval na počítači. Byli jsme v klidu, protože na papání byl ještě čas, ale pak jsem si všimnul, že se Vítek oblíká a někam chystá. Mňouknul jsem, co že to má znamenat, a on mi řekl, že jede pro mamku a za hoďku že jsou doma. Já jsem mu to nevěřil, protože mám vyzkoušené, že ta jeho hoďka někdy může trvat i hoďky tři, tak jsem vymyslel takovou kulišárnu: skočil jsem do odpadkového koše, převrátil ho a s Mufkou jsme ho během šesti vteřin roznesli po celé předsíni. Když k tomu Vítek přišel, významně jsme čutali do pozůstatků od jídla a kroužili kolem misky. Vítka to pobavilo, koš uklidil a že teda jde. Miska prázdná, kluk na odchodu, jídlo v nedohlednu... Hups do koše - opakování akce. No, pochopil to až napotřetí. Dostali jsme dvě jehněčí kapsičky a tak jsme ho pustili. A samozřejmě, jak jsem předpokládal, přijeli až v deset večer. Ale s napapanými bříšky se nám na ně čekalo docela dobře.
A ještě jedna perlička: mami má dva vánoční kaktusy. Jeden je v rožku, na ten moc nedosáhneme, ale ten, co je na kraji, od nás dostává docela zabrat. A představte si, že ten krajní je obsypaný poupaty a ten schovaný má poupata jen asi tři. Takže až nás zase mami bude okřikovat, abysme nelezli do těch kvítek, tak jí budu muset vysvětlit, že to naše obhospodařování jim naopak velmi prospívá.
Tak se všichni opatrujte a jak vymyslím nějakou novou rošťárnu, tak zase napíšu. Nebojte, dlouho to trvat nebude, já jsem velmi vynalézavý kocour.