Doma na venkově

No a tak mne panička přestěhovala sem na venkov. Od první chvíle jsem tu moooooc spokojená, protože to tady od malinka znám. Je to totiž ten domeček, kam jsem jezdila na návštěvu a kamarádila se s Ríšanem. Jenom už tady teda nebydlí paniččina sestra. Ta teď bydlí kousíček odtud. A tady bydlí paniččiny rodiče. A panička tu skoro bydlí taky, protože ten její malej zlobil je taky zahradník jako já a pořád potřebuje pracovat, a to se v bytě moc nedá. Tak jsme tu vlastně skoro pořád všichni pohromadě: já, panička, Ríšánek a ještě tlupa dalších obyvatel, návštěv a skoro sousedů. Protože Ríšan se tak jako já přestěhovat nenechal, vždycky se vrátil za mnou na NÁŠ dvůr a do NAŠÍ zahrady.
To já se teda zpátky do Brna stěhovat nebudu. Já už jsem doma tady a převzala jsem i rajón sousední zahrady – odtud vyženu i sousedčinu Lízu. To nevadí, že zahrada je sousedčina, jejich zahrada je můj rajón a ať si Líza tvrdne na dvoře, ten je pro ni dost velký!
Ovšem do zahrady z druhé strany opatrně! Tam je pejsek Ronynka a ta mne nemá ráda. Teda ona mne možná má ráda, protože pořád stojí jak tvrdý „y“ u plotu a zírá na mne a na Ríšana. A snaží se k nám podhrabat! A taky na nás štěká! Jenom nevím, jestli nás chce jenom očuchat nebo přímo samou láskou sežrat. Ale když je zavřená na dvoře, za vysokou zdí, tak já na té zdi klidně sedím a provokuju – ať si to Ronyna vyřeší infarktem!