Těžké rozhodnutí ...

V sobotu ráno jsem se probudila s nepříjemným pocitem, co že mě to během dne čeká. Na internetových stránkách jsem si našla útulek, do kterého jsme v průběhu dne měli malého odvézt, a ne, že by to tam měli ošklivé, ale fotky klecí ve velké hale, i když byly moc pěkně vybaveny, mně spíš než klid na duši vháněly slzy do očí. Samozřejmě souběžně běžely další akce směřující k umístění kocourka někam jinam než do útulku, obvolávala jsem známé, byli jsme v kontaktu s dalším útulkem, který na rozdíl od toho původního jezdí na umisťovací výstavy, ale minimální podmínkou byla v každém případě několikadenní izolace kocourka, což by v „aktuálním“ útulku nepřipadalo v úvahu a „umisťovací“ útulek bohužel nepřijímal. A ještě navíc jsem se během telefonování dozvěděla, odkud že se to tu kocourek vlastně vzal. Můžu Vám všem zodpovědně říct, že v tu chvíli bych (mít ty neřády po ruce) klidně i vraždila. Kotě ven vyhodily náctileté slečny, které si je původně přinesly domů, ale jejich otec ožrala je s ním vyhodil. A aby toho nebylo na moje nervy málo, byly to ty stejné nezodpovědné husy (omlouvám se za výraz, ale zuřím, jen si na to vzpomenu), které si už loni přinesly domů kotě a už tehdy byly otcem vyhozeny a kočičku pak vypustily venku. Situace byla jiná v tom, že tehdy to bylo v létě, a tak kočička přežila ve zdraví a stále jsou mezi námi hodní lidé, kteří ji nakrmili. Jenže kočička časem dospěla a začala (jak jinak) vyvádět koťata. Bylo mi jí hrozně líto, a tak jsem ji letos v létě odchytila a na vlastní náklady jsem ji nechala vykastrovat (kočička viz foto). Určitě pochopíte můj vztek, když jsem zjistila, že se situace tímto způsobem opakuje. Povedené rodince jsem velice důrazně a přesvědčivě vzkázala, že jestli se tady objeví ještě nějaké kotě od nich, tak na ně zavolám městskou policii, udám je za týrání zvířat (za co jiného lze považovat vyhození kilového kotěte na mráz) a dám jim k úhradě všechny náklady za krmení a veterinární péči nejen tohohle kocourka, ale i té předešlé kočičky. Chtěla jsem jim to ještě zopakovat osobně, ale jako kdyby to tušili a od té doby jsem je tu ani nezahlídla ...
Ale abychom se vrátili zpět k naší záchranné akci. Bylo zřejmé, že izolace kocourka se nezadaří, a tak, ač velice nerada, jsem se začala smiřovat s myšlenkou, že skončí v městském útulku. Mamina musela v sobotu dopoledne zase k volbám, a tak jsme se za mrňousem rozjeli už dřív, i když měl útulek na(ne)štěstí otevřeno až od 12:30. V tu dobu už mi hlavička šrotovala, mozek se pomalu zavařoval, a řešení se pomalu ale jistě rýsovalo. Přiznávám se bez mučení, že už ráno jsem „tajně“ volala na veterinu, jestli mají k dispozici testy na 3 „F“ujtajbly, ale bohužel neměli. Takže se mistička vah opět trošku naklonila na stranu městského útulku. Jenže to by nesměli mít v útulku otevřeno až od 12:30. Během těch několika hodin, které jsme s malým strávili, jsem se definitivně rozhodla, že ho do útulku prostě dát nemůžeme. A tak se mi opět začal „vařit“ mozek, protože jsem přemýšlela, jak to všechno zařídíme, aniž bychom ohrozili dva domácí starousedlíky … Béďa už pomalu ale jistě začínal mít tušení, které se mu potvrdilo, když jsme malého naložili do auta a na otázku, jestli má jet rovně (útulek), nebo kam že to má vlastně jet, jsem odpověděla, že vpravo na veterinu ...