Tak už si zvykám

Ahoj všichni!
Už je to týden, co jsem se usadil ve své nové rodině=o) Ze začátku jsem se moc bál, ale časem jsem si zvykl a teď běhám za každým jako psíček, zvlášť když mi nese jídlo...
Občas trošku zlobím, třeba dneska jsem opakovaně ožíral mobil a tak mně vytřepali za kůži... z toho si ale moc nedělám, a tak jsem to zkusil zase a pak ještě několikrát. To už se panička naštvala a sundala mě z pohovky a já jsem z trucu zalezl pod gauč... byli na mě nazlobení a já jsem se urazil... pak jsem, jako vždycky, začal strašně mňoukat, ale když to nezabíralo, hladil jsem všechny tlapičkou a to jste to měli vidět! To byla změna, hned jsem pro ně byl zase naše milovaný zlatíčko a Jonášek roztomilej...
Takhle je to vždycky=o)
A co teprv, když se náhodou otevřou dveře, které jsou pro mně zapovězené - dveře, které oddělují obývák s ložnicí a dětskými pokoji! No co, panička si nedala pozor... honem honem, musím všechno prozkoumat. Ale stala se chyba... nikdo si nevšiml, že nejsem v obýváku, a tak zavřeli ty těžké dveře a já jsem zůstal sám v jednom z dětských pokojů... radši jsem ani nemňoukl, protože vím, že bych asi dostal vytřepáno.
A už to jelo... najednou se ozvalo Jonááškůů!! Jonášíííííííííííííí!!! a nic... ani jsem nemukl. Pak na mě ale přišli, já se přikrčil a radši jsem utekl, protože už bylo vidět, jak jsou nazlobení. Nakonec jsem chtěl udělat něco úžasného a vyskočil jsem všema čtyřma do vzduchu, přistál jsem na stole a jak je vyleštěný, tak jsem se prostě nezastavil a jel a jel a jel jsem a pak jsem z toho stolu spadl a dal jsem si do nosu... to pak kolem mě všichni lítali, ale dopadlo to dobře, o 5 minut později jsem to vzal jako zábavu a na ten inkriminovaný stůl jsem skočil ještě 3x.=o)